Říjen roku 2015 přinesl legislativní změny v oblasti odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. Hmotněprávní úpravu znovu nalezneme v zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb.).
 
Nově dále v této oblasti zákoník práce zmocnil vládu k vydání prováděcího předpisu (nařízení vlády), jenž konkrétně stanoví výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění odpovídající vzniklé újmě, způsob určování výše náhrady v jednotlivých případech a postupy při vydávání lékařského posudku včetně jeho náležitostí ve vztahu k posuzované činnosti.
 
Pojďme se podívat tedy podrobněji na změny, které nám zákonodárce nachystal. Začneme-li zákoníkem práce, je nutné si nejprve říci, co konkrétně novela zákoníku práce (zákon č. 205/2015 Sb. s účinností od 1. října 2015) v oblasti odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání přinesla.
 
Otázku zabezpečení zaměstnance pro případ újmy na zdraví při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání řešilo do předmětné novely ustanovení § 275 zákoníku práce, a to tak, že odkazovalo na zvláštní zákon – zákon o úrazovém pojištění zaměstnanců (zákon č. 266/2006 Sb.), kterým mělo dojít k přechodu odpovědnosti za škodu za pracovní úraz nebo nemoc z povolání na systém úrazového pojištění. Tento zákon však nenabyl účinnosti spolu se zákoníkem práce již v roce 2007, a proto byla v zákoníku práce v přechodných ustanoveních (§ 365 a násl.) zachována úprava odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání.
 
Nakonec právě novela zákoníku práce v říjnu 2015 tento nikdy neúčinný zákon o úrazovém pojištění zaměstnanců zrušila. A tato problematika byla novelou začleněna pod část jedenáctou zákoníku práce, která upravuje náhradu majetkové a nemajetkové újmy. Zde najdeme mimo jiné jako jednu z povinností zaměstnavatelů povinnost nahradit škodu v případech pracovních úrazů či nemocí z povolání.

Co se považuje za pracovní úraz a nemoc z povolání?

Pracovní úraz definuje ustanovení § 271k zákoníku práce jako poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a dále i úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů.
 
Za nemoci z povolání jsou považovány ty, jež jsou uvedeny ve zvláštním právním předpise. Více informací se dozvíte v článku Nemoci z povolání od roku 2015.
 
Obecně je rozsah povinností zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu (na majetku) nebo nemajetkovou újmu (na zdraví) vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání nově stanoven v ustanovení § 269 a násl. zákoníku práce.
 
Za škodu a nemajetkovou újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem odpovídá zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru za situace, že škoda nebo majetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi.
 
Škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání je však zaměstnavatel povinen nahradit i zaměstnanci, který naposledy pracoval u zaměstnavatele před jejím zjištěním za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. To znamená, že reálně již tedy u takového zaměstnavatele v okamžiku vzniku nemoci z povolání nemusí pracovat.
 
Dále se jako nemoc z povolání odškodňuje i nemoc vzniklá před jejím zařazením do seznamu nemocí z povolání, a to od jejího zařazení do seznamu a za dobu nejvýše tří let před jejím zařazením do seznamu.
 
Zaměstnavatel odpovídá za škodu absolutně, tedy i v případě, kdy doje ke škodě například „čistě náhodou“. Nicméně pokud zaměstnanec svým zaviněním porušil předpisy a pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, či prokáže-li se vznik škody nebo nemajetkové újmy v důsledku opilosti poškozeného zaměstnance, zaměstnavatel se své povinnosti k náhradě škody zprostí zcela či alespoň zčásti. Podrobnosti jasně stanovuje § 270 a § 271 zákoníku práce.

Druhy náhrad dle zákoníku práce

Jaké druhy náhrad zákoník práce rozeznává? Jedná se o:

• náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti,
• náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti,
• náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění,
• účelně vynaložené náklady spojené s léčením,
• náhradu věcné škody.

Podstata náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti spočívá v tom, že má zaměstnanci nahradit snížení dosahovaných výdělků po pracovním úrazu nebo při nemoci z povolání, a to do výše jeho dřívějšího průměrného výdělku před vznikem škody či zjištění nemoci z povolání.
 
Pokud je onemocnění uznáno jako nemoc z povolání, má zaměstnanec nárok na zaplacení léčebných výloh i rozdílu mezi průměrným platem a nemocenskou, a to i v době prvních tří kalendářních dnů dočasné pracovní neschopnosti.
 
Stejný nárok vzniká i v případě, že zaměstnanci již skončí pracovní neschopnost či je v důsledku nemoci uznána invalidita. Náhrada za ztrátu na výdělku (tj. ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před úrazem/nemocí z povolání a výdělkem dosahovaným po úrazu/nemoci z povolání) se vyplácí měsíčně, nedohodnou-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem jinak. Nicméně podaří-li se zaměstnanci získat lépe placené místo, nárok na odškodné zaniká.
 
Náhradu za ztrátu výdělku jinak lze pobírat maximálně do dovršení 65 let věku nebo do okamžiku, kdy dojde k přiznání starobního důchodu.
 
Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění je kompenzovaná jednorázově jako odškodnění zaměstnance za vytrpěnou bolest a případné ztížení společenského uplatnění. V naší legislativě nastala v této oblasti přijetím nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.) nemilá situace. Ten zrušil bez náhrady k 1. 1. 2014 vyhlášku č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, která odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění upravovala.
 
Nicméně k této otázce se vyjádřilo ve svém stanovisku ze dne 7. listopadu 2013 Ministerstvo práce a sociálních věcí tak, že podle § 394 odst. 2 zákoníku práce platí, že do doby nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnance se postupuje podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. (ve znění vyhlášky č. 50/2013 Sb.). A tak zaměstnavatelé, kteří museli odškodňovat pracovní úraz nebo nemoci z povolání, v roce 2014 a 2015 aplikovali tuto vyhlášku. Jak jsme si již výše vysvětlili, zákon o úrazovém pojištění byl zrušen k 30. 9. 2015.

Další změna přišla k 26. 10. 2015, kdy nabylo účinnosti nové nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, a nahradilo tak dosavadně užívanou (ač zrušenou) vyhlášku.
 
Nařízení stanovuje výši, do které se poskytuje náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem, nemocí z povolání nebo jiným poškozením zdraví, a určuje výši této náhrady v jednotlivých případech. Systém zůstává stejný jako dosud, za každé uznatelné poškození zdraví je přiřazený určitý počet bodů.
 
Dle nařízení se za bolest považuje tělesné a duševní strádání způsobené:

• poškozením zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, včetně stresu, obtíží a psychických symptomů obvykle doprovázejících poškození zdraví, a
• léčením a odstraňováním následků poškození zdraví, včetně komplikací vzniklých v přímé příčinné souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.

Tím došlo oproti původnímu vymezení tohoto termínu ve vyhlášce nově k rozšíření o činitele, jako jsou stres, obtíže a psychické symptomy, a ke zpřesnění, že se kromě samotného poškození zdraví rozumí bolestí i následné strádání způsobené léčením a případnými komplikacemi.
 
Za ztížení společenského uplatnění se pro účely nařízení rozumí trvalý a nepříznivý vliv poškození zdraví a jeho trvalé následky a psychosociální dopady, které omezují nebo mění společenské uplatnění poškozeného v životě, zejména při uspokojování životních, pracovních, vzdělávacích a sociálních potřeb.
 
Dále má zaměstnanec nárok také na náhradu léčebných výloh, které nezaplatila pojišťovna. Jedná se zejména o náklady na cesty do zdravotnického zařízení, zvýšené náklady na léky, dietní stravování, náklady na jízdné za návštěvy rodinných příslušníků v nemocnici. Mezi tyto náklady lze zahrnout též náklady, kdy postižený zaměstnanec v důsledku svého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné osoby, kterou si sám zajistil a která o něho pečuje.
 
Systém zůstává stejný jako dosud, za každé uznatelné poškození zdraví je přiřazený určitý počet bodů. Pokud nemoc či úraz způsobily víc poškození, jsou hodnocena zvlášť a následně se body sečtou. Bodové ohodnocení nemajetkové újmy určuje lékař a vymezí jej v lékařském posudku. Výše odškodnění se nařízením zvýšila z dosavadní částky 120 Kč za 1 bod na 250 Kč.
 
Zároveň nařízení stanoví jednoznačně náležitosti lékařského posudku:

• datum, kdy došlo k pracovnímu úrazu, nebo datum, kdy byla nemoc z povolání zjištěna, a poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, jehož se hodnocení týká; v případě nemoci z povolání se uvede označení příslušné kapitoly a položky seznamu nemocí z povolání podle nařízení vlády stanovujícího seznam nemocí z povolání,
• ustanovení tohoto nařízení a položky příloh k tomuto nařízení, podle kterých bylo bodové ohodnocení provedeno,
• postup, kterým posuzující lékař dospěl k bodovému ohodnocení,
• odůvodnění případného zvýšení bodového ohodnocení podle § 6 odst. 1 nařízení.

Z toho vyplývá, že lékař při vydání posudku musí dbát na to, aby byl posudek přezkoumatelný a poskytl spolehlivý podklad pro určení výše náhrady a odškodnění.
 
Součástí nařízení jsou čtyři přílohy. Přílohy č. 1 a č. 2 obsahují bodové ohodnocení bolesti pro pracovní úraz a nemoc z povolání a přílohy č. 3 a č. 4 obsahují bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění zapříčiněné úrazem nebo nemocí z povolání.
 
A na jaké případy lze nařízení vlády vztáhnout? Na toto nám dává odpověď ustanovení § 10 nařízení, kde se říká, že kromě nově vzniklých pracovních úrazů a nemocí z povolání lze nařízení aplikovat i na případy pracovních úrazů a nemocí z povolání, které vznikly, resp. byly zjištěny před 1. 10. 2015, pokud nebyl doposud vydán lékařský posudek a zaměstnanec tak ještě neuplatnil nárok na náhradu za bolest nebo ztížení společenského uplatnění.

Základní výši náhrady lze zvýšit nebo snížit

Na závěr upozorňuji, že nařízení i nadále umožňuje základní výši náhrady v závislosti na konkrétních okolnostech případu zvýšit nebo snížit. Ke snížení bodového hodnocení ztížení společenského uplatnění dojde, pokud bylo ztížení způsobeno jinými předchozími změnami zdravotního stavu, které nesouvisí s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Nařízení stanoví procentní výměry snížení v závislosti na stupni závažnosti předchozích změn zdravotního stavu od 10 % do 30 %.
 
Naopak bodové ohodnocení bolesti se zvýší v případě komplikací a náročného způsobu léčení. U komplikací se náhrada zvýší o 10 % až 50 % podle závažnosti. U náročného způsobu léčení může bodové ohodnocení vzrůst až o 50 %.
 
Nařízení již neobsahuje ustanovení, podle něhož je ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele možné prostřednictvím soudu zvýšit odškodnění nad rámec právní úpravy (dříve ve vyhlášce v ustanovení § 7 odst. 3). Nicméně tato zásada je promítnuta do nového znění předmětných ustanovení zákoníku práce, konkrétně § 271s. Proto pokud zaměstnanec, který utrpěl pracovní úraz nebo nemoc z povolání, a není spokojen s výší odškodnění dle nařízení, se může i nadále domáhat vyššího odškodnění soudní cestou.
 
Pro úplnost dodávám, že vyšla i vyhláška č. 277/2015 Sb., s účinností taktéž 26. 10. 2015, která upravuje obdobnou problematiku jako shora popsané nařízení vlády č. 276/2015 Sb., avšak pro oblast služebních úrazů a nemocí z povolání příslušníků bezpečnostních sborů. Počet příloh a jejich obsah je obdobný, hodnota jednoho bodu se upravuje shodně na výši 250 Kč.