Jak už jsme si uvedli v předchozích dvou článcích, podstatnou náležitostí pracovní smlouvy je druh práce a místo výkonu práce (viz články Druh práce a Místo výkonu práce na Portálu POHODA). Nyní se seznámíme s třetí (poslední) podstatnou náležitostí pracovní smlouvy, a to dnem nástupu do práce. Den nástupu do práce je mimo jiné důležitý tím, že v tento den vzniká pracovní poměr (ve smyslu ustanovení § 36 zákoníku práce, dále jen „ZP“).

Den nástupu do práce může být v pracovní smlouvě dohodnut přesným datem, může být ale vázán i na konkrétní objektivně zjistitelné skutečnosti, o nichž účastníci při uzavírání pracovní smlouvy nemusí mít ani jistotu, kdy přesně nastanou. Avšak které nepřipouští pochybnosti o tom, že jimi byl den nástupu do práce nezaměnitelně označen, a které umožňují jednoznačný závěr, kterým dnem pracovní poměr vznikne.

Vymezení dne nástupu do práce, pokud není určeno přesným datem (dnem), musí být tedy natolik určité, aby nevzbuzovalo pochybnosti, kterým dnem pracovní poměr vznikne.

Tj. musí jít vždy o skutečnost, která s určitostí nastane (např. den, kdy nastoupí těhotná zaměstnankyně Martina Nováková, vykonávající práce mzdové účetní, na mateřskou dovolenou). Tím se také takto sjednaný den nástupu do práci liší mimo jiné od uzavření pracovní smlouvy s odkládací podmínkou (odkládací podmínka nemusí být nikdy splněna, a pracovní poměr tak nemusí nikdy vzniknout).

Ode dne nástupu do práce vzniká zaměstnavateli povinnost přidělovat zaměstnanci práci a zaměstnanci vzniká povinnost práci pro zaměstnavatele vykonávat. Den nástupu do práce však nemusí být nutně dnem, v němž má zaměstnanec podle rozvrhu směn stanovenou svoji první směnu. Může to být například i den, na který připadá den pracovního klidu a svátek (ustanovení § 91 odst. 1 ZP), které předcházejí prvnímu pracovnímu dni zaměstnance.

Jinými slovy, byť pracovní poměr podle ustanovení § 36 ZP vzniká dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce (popř. dnem, který byl uveden jako den jmenování na pracovní místo vedoucího zaměstnance), nemusí se tento den shodovat s dnem, v němž má zaměstnanec fakticky zahájit výkon práce podle zaměstnavatelem stanoveného harmonogramu směn (tj. nastoupit první pracovní směnu).

Může se tedy jednat o kterýkoliv den, který dni zahájení výkonu práce předchází; sjednaným dnem nástupu do práce tak může být např. svátek nebo den, který by jinak byl dnem nepřetržitého odpočinku zaměstnance v týdnu (či jiný den, na který zaměstnanci nepřipadá rozvržená směna).

Den nástupu do práce sjednaný v pracovní smlouvě (tedy den vzniku pracovního poměru) se může navíc časově (a zpravidla to tak i bývá) velmi výrazně lišit od data uzavření pracovní smlouvy.

Například pracovní smlouva může být uzavřena s fyzickou osobou, která má v úmyslu opustit dosavadní zaměstnání, byť doposud vykonává práci u jiného zaměstnavatele, a den nástupu do práce u nového zaměstnavatele může být určen buď pevným datem v závislosti na skončení jeho dosavadního pracovněprávního vztahu, nebo například i dnem následujícím po uplynutí výpovědní doby, je-li rozvazován pracovní poměr výpovědí.

Pracovní smlouva však musí být uzavřena nejpozději v den vzniku pracovního poměru, tj. nikdy ne zpětně.

Příklad

Pracovní poměr vznikne i tehdy, jestliže ve faktickém nástupu do práce brání zaměstnanci překážka v práci.

Do práce pak nastoupí – fakticky – až po skončení mateřské nebo rodičovské dovolené, tj. v případě rodičovské dovolené klidně až při dosažení tří let věku dítěte.

Na tomto místě lze ještě poznamenat, že podle ustanovení § 34 odst. 3 ZP, nenastoupí-li zaměstnanec ve sjednaný den do práce, aniž mu v tom bránila překážka v práci, nebo se zaměstnavatel do týdne (ustanovení § 350a ZP) nedozví o této překážce, může zaměstnavatel od pracovní smlouvy odstoupit.

Související články:
Druh práce
Místo výkonu práce