Nový kodex soukromého práva primárně stojí na respektování svobodné vůle člověka. Tato zásada je promítnuta i do dědického práva. Díky ní došlo k výrazné proměně koncepce dědického práva a vymezení řady nových institutů.
 
Rozsah právní úpravy vzrostl z pouhých 41 paragrafů ve staré úpravě občanského zákoníku na téměř 250 paragrafů v novém občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen „NOZ“), a to konkrétně v Hlavě III. § 1475 až § 1720, čímž se dědické právo stává propracovanější.
 
Do naší úpravy se navracejí tradiční instituty občanského práva, které po roce 1964 ze zákona vymizely, např. odkaz, dědická smlouva, svěřenecké nástupnictví. Posílení vůle zůstavitele je především promítnuto do dědické smlouvy, kdy si můžete o naložení se svým majetkem po vaší smrti rozhodovat už za života.
 
Sepsání vaší poslední vůle již nebude negováno zákonnými omezeními a přehnanou ochranou zákonných dědiců. Byla tak zavedena předvídatelnost uspořádání majetkových vztahů pro zůstavitele po jeho smrti a není již stavěna ochrana dědiců nad vůli zůstavitele. Je tak promítnuta zásada zachování hodnot pro další generace, s vědomím, že statky zůstavitele připadnou osobám jemu blízkým.
 
Na začátek povídání o dědickém právu si musíme vyložit rozdíl v terminologii mezi pozůstalostí a dědictvím. Pozůstalostí rozumíme veškeré jmění zůstavitele, vyjma práv osobní povahy. Dědictví je užším pojmem a představuje ten majetek, který z celkové pozůstalosti připadne konkrétnímu dědici.

Kdo může být dědicem

Obecně dědicem dle zákona může být fyzická osoba, právnická osoba či stát. Člověk se může stát dědicem, dožije-li se smrti zůstavitele. Jelikož život přináší nepříjemné zvraty a příbuzenské poměry nejsou vždy bezproblémové, došlo v NOZ ke zpřesnění ve vymezení důvodů dědické nezpůsobilosti pro případ dopuštění se činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli a jeho příbuzným a zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli.
 
Přibyly další dva důvody, a to domácí násilí mezi manžely a zanedbání rodičovské odpovědnosti, jež jsou rozhodné pro vyloučení těchto osob z dědické posloupnosti dle zákona.
 
Za dědice dle závěti a odkazovníka lze povolat i právnickou osobu. Podmínkou je, že právnická osoba již v den smrti zůstavitele existuje, či vznikne nejpozději do jednoho roku od této události. S právnickou osobou lze uzavřít také dědickou smlouvu.

Dědické tituly

Obecně zákon říká, že k dědění může dojít na základě některého dědického titulu:

• dědické smlouvy,

• závěti, nebo

• ze zákona.

 
Tyto důvody mohou existovat i vedle sebe. V praxi se tedy bude prvně zkoumat, zda byla sepsána dědická smlouva nebo závěť, pokud nebude ani jedné z nich, dojde k dědění dle zákonné posloupnosti.
 
Nejprve se budeme zabývat tzv. pořízením pro případ smrti. Rozlišujeme:

• závěť,

• dědickou smlouvu,

• dovětek.

 
Volnost zůstavitele při pořízení závěti nebo sepsání dědické smlouvy je zákonem omezena ve dvou případech. Zaprvé zakazuje zůstaviteli zkrátit jeho neopomenutelného dědice o povinný podíl. Oproti dřívější úpravě takové prořízení pro případ smrti nebude neplatné (ani částečně), jen tento neopomenutelný dědic má právo vůči závětním dědicům na vyplacení v penězích toho, o co byl zkrácen.
 
V druhém případě zákon přímo zakládá neplatnost pořízení pro případ smrti za situace, kdy by zůstavitel povolal za dědice či odkazovníky osoby, které spravují zařízení poskytující zdravotnické nebo sociální služby, nebo kteří zde pracují jako zaměstnanci, a to v době, kdy se zůstavitel nacházel v péči tohoto zařízení.
 
Výjimka je možná, pokud takovou závěť učiní formou veřejné listiny. Je tak chráněna osoba zůstavitele před jakýmkoliv nátlakem či náhlým pocitům vděčnosti osobám působícím v takových zařízeních. Zákonodárce tak chrání, aby projev poslední vůle byl vždy učiněn svobodně, po řádné rozvaze a bez závislosti na ostatních.

Závěť

Závěť je tradičním pořízením pro případ smrti, které zakládá zůstaviteli možnost pro případ své smrti osobně zůstavit jedné nebo více osobám alespoň podíl na pozůstalosti, případně formou odkazu.
 
Obecně pořizovací způsobilost, tj. schopnost pořídit závěť, má osoba, která je svéprávná, tzn. osoba zletilá, nebo která nabyla svéprávnosti uzavřením manželství či přiznáním svéprávnosti (viz článek Novinky v oblasti právního jednání fyzických osob).
 
Nově zákon umožňuje těm, kteří dovršili patnácti let věku, a nejsou zatím plně svéprávní, pořídit i bez souhlasu zákonného zástupce závěť formou veřejné listiny. Dokonce i osoby omezené ve svéprávnosti mohou pořizovat v rámci svého omezení závěť formou veřejné listiny. Člověk, který byl omezen ve svéprávnosti například pro svoji chorobnou závislost na alkoholu, může pořídit pro případ smrti závěť v jakékoliv předepsané formě, avšak pouze do výše jedné poloviny pozůstalosti.
 
V základních rysech se závěť oproti dřívější úpravě nezměnila. Smyslem závěti je vyjádření vůle zůstavitele, a proto by měla být v tomto duchu i vykládána. Mělo by z ní být patrné, který den a rok byla učiněna, nicméně tento údaj nemusí být učiněn pouze klasickou datací. Pro dostatečnou identifikaci data pořízení závěti stačí i např. vyjádření typu „pořizuji tuto závěť v den mých šedesátých narozenin“.
 
Aby závěť byla platná, musí být písemná. Pokud si závěť chcete napsat doma, v soukromí a bez přítomnosti svědků, učiňte tak vlastní rukou a podepište ji. Závěť napsaná na počítači musí být podepsána vaší rukou a před dvěma svědky současně přítomnými musíte prohlásit, že tato listina obsahuje vaši vůli.
 
V případech, kdy závěť pořizují osoby nevidomé a osoby neslyšící, je stanoven zákonný režim pro zvláštní způsob dorozumívání pořizovatele a přítomných svědků. Výše uvedené závěti jsou tzv. závěti pořízené soukromou listinou. Naproti tomu závěť učiněna ve formě notářského zápisu je závěť pořízena veřejnou listinou.
 
V současné úpravě se objevila i nová forma závěti – tzv. privilegovaná závěť. Co to znamená? Jedná se o závěť s úlevami, kterou je možné učinit, pokud se člověk dostane do některé ze čtyř zákonem předvídaných mimořádných událostí.
 
První případ pamatuje na bezprostřední ohrožení života (např. záplavy, autohavárie), kdy závěť lze učinit ústně před třemi svědky. Dále může nastat situace, kdy existuje důvodná obava, že člověk zemře dříve, než stihne pořídit závěť například u notáře. Zákon umožňuje v takové situaci nadiktovat závěť starosti za přítomnosti dvou svědků.
 
Dalším nestandardním způsobem může velitel námořního plavidla či letadla zaznamenat poslední vůli člověka, který pro to má vážný důvod. Poslední mimořádnou situací je účast člověka v ozbrojeném konfliktu a ve vojenských operacích. V těchto případech je v roli sepisovatele poslední vůle velitel vojenské jednotky.
 
Přežije-li člověk tyto krajní události, pozbývají učiněné závěti platnosti uplynutím doby dvou týdnů (v prvním případě), nebo tří měsíců (ve zbylých třech případech).
 
Dalším zcela novým institutem dědického práva je dědická substituce – náhradnictví. Zůstavitel tímto stanovenému dědici povolá náhradníka, a to pro případ, že stanovený dědic nechce nebo nemůže dědit (např. zemře dříve než pořizovatel závěti). Omezení uložená dědici postihují také náhradníka, není-li zůstavitelem či povahou věci stanoveno něco jiného.
 
Náhradnictví zaniká okamžikem nabytí dědictví povolaným dědicem. Zůstavitel dokonce může ve své závěti určit, že dědictví po smrti jeho dědice má přejít na následného dědice, na tzv. svěřeneckého nástupce.
 
Vedlejší doložky (tj. podmínky, doložky času, příkazy) v závěti jsou zásadní novinkou při pořizování poslední vůle. Do účinnosti nového občanského zákoníku neměly podmínky zůstavitele v závěti právní důsledky. Nově například může zůstavitel dědici jako podmínku pro nabytí dědictví uložit vystudování vysoké školy nebo jako doložku času stanovit věkovou hranici pro dědice.
 
Příkaz jako vedlejší doložka umožňuje zůstaviteli přikázat dědici určité konání či naopak zdržení se takového konání, pokud se chce stát zůstavitelovým dědicem. Nově může zůstavitel v závěti ustanovit tzv. vykonavatele závěti, tj. osobu, ke které má zůstavitel důvěru a která bude dohlížet, že jeho poslední vůle bude naplněna. Vykonavatel závěti bude zásadně spravovat pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví dědicům soudem. Je povinen tuto funkci vykonávat s péčí řádného hospodáře.
 
Pro rozhodnutí sepsat závěť je rovněž důležité vyjasnit si otázku, zda již jednou sepsanou závěť je možné změnit nebo ji nějak zrušit. Samozřejmě i tuto možnost zůstavitel má. Vždyť závěť musí odrážet zůstavitelovu vůli. Proto, rozhodne-li se zůstavitel pořídit o svém majetku jinak, než jak učinil v závěti, nic mu ve změně nebrání.
 
Zůstavitel může závěť buď zrušit odvoláním, nebo tím, že pořídí závěť novou. V posledně uvedeném případě ke zrušení závěti dojde pouze tehdy, pokud původní závěť nemůže vedle té nové obstát. Jako příklad může posloužit situace, kdy zůstavitel zůstavoval v závěti jednotlivým dědicům pouze určité věci z pozůstalosti a rozhodl se, že chce, aby dědic A získal nějakou věc, kterou zatím žádnému dědici nepřidělil. V takovém případě by ujednání v závěti mohla vedle sebe obstát.
 
Jinak by to ale bylo v případě, pokud by věc, o které nyní zůstavitel chce, aby ji získal dědic A, již přidělil dědici B. Tehdy by ujednání v závěti ohledně zůstavení této věci vedle sebe nemohla obstát a v tomto rozsahu by se původní závěť zrušila.
 
Odvolat závěť lze hned několika způsoby, zejména učiní-li zůstavitel její odvolání ve stejné formě, jakou závěť pořídil. Za odvolání se rovněž považuje zničení listiny, na které je závěť napsána, nebo vydání závěti pořízení formou veřejné listiny zůstaviteli.
 
U zrušení závěti je však nutné mít na paměti také skutečnost, že pokud byste jako zůstavitel zrušili novější závěť, ale již ne závěť dřívější, tato starší závěť zůstane platná.
 
Jako doplnění závěti může být sepsán dovětek (kodicil). Lze jej pořídit ale i samostatně bez závěti. Zůstavitel pomocí něho může nařídit odkaz, odkazovníkovi či dědici stanovit podmínku nebo nařídit příkaz. Na rozdíl od závěti dovětek nemůže samostatně povolávat dědice.

Dědická smlouva

Klasické pořízení pro případ smrti ve formě závěti je doplněno novým, zcela specifickým institutem, a to dědickou smlouvou, která se svou povahou stává nejsilnějším dědickým titulem s právem přednosti před závětí a zákonem. Dědickou smlouvou povolává zůstavitel druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice nebo odkazovníka a tato druhá strana to přijímá. Dědická smlouva tak umožňuje zůstaviteli a dědici „dohodnout si“, jaký majetek si dědic po smrti zůstavitele převezme.
 
V čem uváděná specifičnost dědické smlouvy spočívá? V prvé řadě je nutno vzít v potaz, že se na dědickou smlouvu neaplikují pouze ustanovení o závěti, ale rovněž ustanovení o smlouvách, které se promítají do celé úpravy institutu dědické smlouvy. Dále vzhledem k okolnosti, že se jedná o „dohodu“, tedy o dvoustranné právní jednání vyžadující vůli obou smluvních stran, dědickou smlouvu nelze jednostranně měnit, tak jak je to možné v případě závěti.
 
Nelze to však vykládat tak, že by jednou uzavřenou dědickou smlouvou byl zůstavitel natolik svázán, že by nemohl o svém majetku pořídit jinak. Může samozřejmě pořídit závěť. Avšak aby došlo ke zrušení účinků dědické smlouvy, je nutný souhlas dědice ve formě veřejné listiny. Bez něj by dědická smlouva nebyla platně zrušena.
 
Výrazná vázanost dědické smlouvy na závěť je patrná i v důsledku nesplnění požadavků na dědickou smlouvu. Dojde-li k situaci, že by nebyly splněny všechny náležitosti dědické smlouvy, například pokud by dědická smlouva byla uzavřena v jiné než stanovené formě nebo nezpůsobilým zůstavitelem, nemusíte hned ztrácet naději, že dědická smlouva zůstane bez právních následků. Pokud by takováto dědická smlouva splňovala zákonné požadavky na závěť, je možné ji považovat za platné pořízení pro případ smrti závětí.
 
Zákon stanoví pro dědickou smlouvu obligatorní formu veřejné listiny, kterou může uzavřít jen zletilý a plně svéprávný zůstavitel. Nicméně ani osoba omezená ve svéprávnosti není vyloučena z možnosti pořídit o svém majetku dědickou smlouvou. K jejímu uzavření však potřebuje souhlas svého opatrovníka. Co se týče způsobilosti druhé smluvní strany, i tato musí být zletilá.
 
Neznamená to však, že by zůstavitel nemohl dědickou smlouvou povolat za dědice osobu, která by ještě zletilosti nedosáhla. I na tyto případy zákon pamatuje. Deklaruje totiž, že dědickou smlouvou může zůstavitel povolat třetí osobu. Dědickou smlouvu tak uzavře zůstavitel s jinou osobou, než kterou chce za dědice povolat. Jestliže by tedy zůstavitel zamýšlel dědickou smlouvou povolat dosud ne plně zletilou osobu, dědickou smlouvu uzavře s jejím zákonným zástupcem.
 
Ze zvláštní povahy dědické smlouvy vyplývají i určitá omezení zůstavitele. Zůstaviteli je zakázáno tímto dědickým titulem pořídit o celé pozůstalosti, její čtvrtina musí zůstat volná. Pokud i tuto čtvrtinu chce zanechat zůstavitel smluvnímu dědici, musí tak učinit závětí.

Podobně jako u závěti platí, že zůstavitel, který je omezen ve svéprávnosti pro chorobnou závislost na požívání alkoholu, užívání psychotropních látek, pro chorobnou závislost na hráčské vášni, což způsobuje duševní poruchu, má možnost pořídit dědickou smlouvou pouze o polovině pozůstalosti. Samozřejmě se uplatní i výše uvedené pravidlo, že jedna čtvrtina musí zůstat volná pro mimosmluvní pořízení.
 
Není vyloučena situace, že zůstavitel uzavře s jedním z dědiců dědickou smlouvu a ostatní dědicové se svého dědického práva zřeknou. V takovém případě zřeknutí se dědického práva nemusí vždy mít konečnou platnost. Ptáte se, jak je to možné? Uvedené nastane za situace, když dědic povolaný k dědění dědickou smlouvou dědit nebude. Pak zřeknutí se dědického práva ztratí své účinky a dědit budou právě tyto osoby.
 
Dědická smlouva je smlouvou uzavíranou za života zůstavitele. Znamená to tedy, že zůstavitel je omezen v dispozici se svým majetkem, pokud uzavře dědickou smlouvu? Samozřejmě, že ne. Účinky dědické smlouvy nastávají až smrtí zůstavitele, proto za svého života může se svým majetkem nakládat zcela libovolně.
 
Pro zůstavitele platí jediný limit. Nesmí pořídit pro případ smrti nebo uzavřít smlouvu způsobem, kterým by se odporovalo ujednání v dědické smlouvě. Pokud by zůstavitel porušil toto pravidlo, zákon poskytuje dědici ochranu. Dědic disponuje právem dovolat se relativní neúčinnosti takového právního jednání, kterým by dědic mohl být ohrožen.
 
Smluvní volnost rovněž nebrání zůstaviteli, aby majetek již za svého života převedl na dědice. Jestliže je tento majetek sepsán formou veřejné listiny, vztahuje se dědická smlouva pouze na majetek sepsaný. A to i v případě, že zůstavitel nepřevedl veškerý svůj majetek nebo za svého života další majetek získal.
 
Dědickou smlouvou zůstavitel povolává druhou stranu dědicem. Stejně tak zákon stranám dovoluje povolat se za dědice navzájem. Toto lze zejména v případě dědické smlouvy uzavírané mezi manžely nebo snoubenci, u kterých účinnost smlouvy nastane až okamžikem uzavření manželství.
 
A jaký osud stíhá dědickou smlouvu po rozvodu manželství? Obecně se rozvodem manželství na dědické smlouvě nic nemění. Platí ale, že přímo dědická smlouva může určit něco jiného nebo se některá ze stran může domáhat, aby dědickou smlouvu zrušil soud. Jiná situace nastane v případě prohlášení manželství za neplatné, kdy se práva a povinnosti z dědické smlouvy tímto prohlášením ruší.

Odkaz (legát)

Pokud byste chtěli některou ze svých věcí odkázat například kamarádovi z dětství, mohl by vás zajímat zcela nový institut začleněný do dědického práva, který lze zřídit v závěti nebo dědické smlouvě – odkaz. Zásadní význam spočívá v tom, že odkazovník není dědicem, je pouze osobou, které zůstavitel odkázal jen jednotlivou konkrétní věc (několik věcí), a tím z něj učinil věřitele, který má vůči dědici pohledávku na vydání této věci.
 
Odkazovník tedy jako „nedědic“ nemůže být nikdy povinen přispět na úhradu zůstavitelových dluhů. Odmítne-li odkazovník odkaz, připadne předmět odkazu do pozůstalosti.
 
Samozřejmě by nebylo férové, aby dědicům zůstaly pouze dluhy, pokud by zůstavitel celý svůj majetek „rozdal“ odkazy jednotlivým osobám, proto zákon stanoví, že alespoň jedna čtvrtina dědictví musí zůstat nezatížena odkazy.

Článek byl připravený ve spolupráci s Mgr. Ivetou Nejedlou.

Související článek:
Dědické právo od roku 2014 – 2. část