Nejednomu člověku v souvislosti s dnešním článkem vyvstane na mysli památečná věta z jednoho českého filmu „velebnosti, ne že bych chtěla žalovat, ale hlásit se to musí“. A podobným principem se nejspíše inspirovali také evropští zákonodárci s „novou oznamovací“ povinností.

Pro úvod do samotné problematiky „nové oznamovací“ povinnosti mi dovolte odpovědět na několik otázek, na které se mě lidé často v této souvislosti ptají.

Jak k tomu došlo?

Evropská Rada přijala 25. 6. 2018 již šestou novelizaci směrnice 2011/16/EU, o správní spolupráci v oblasti daní a o zrušení směrnice 77/799/EHS, tentokrát novou směrnici Rady 2018/822 v oblasti povinné automatické výměny informací v oblasti daní ve vztahu k tzv. oznamovaným přeshraničním uspořádáním (dále jen „Směrnice DAC VI“).

Kdy Směrnice DAC VI vyšla?

Směrnici DAC VI vyhlásili dne 5. 6. 2018 a nabyla platnosti 25. 6. 2018 (tj. dvacátým dnem po vyhlášení). Toto si datum si dobře zapamatujme, bude pro nás velmi důležité.

Dokdy ji mají jednotlivé členské státy Evropské unie implementovat?

Členské státy EU (dále jen „ČS EU“) musely implementovat Směrnici DAC VI do 31. 12. 2019 (tj. čas zajistit soulad vnitrostátních právních předpisů se Směrnicí DAC VI). Implementace musí být účinná nejpozději od 1. 7. 2020 (čl. 2 Směrnice DAC VI).

K 31. 8. 2020 vzniká oznamovací povinnost vůči takovým tzv. oznamovaným přeshraničním uspořádáním (s tímto pojmem se blíže seznámíme v dalších článcích), které jsme realizovali od vyhlášení Směrnice DAC 6 do účinnosti implementace Směrnice DAC VI (tj. od 25. 6. 2018 do 1. 7. 2020) (čl. 1 odst. 2 bod 12 Směrnice DAC VI).

Přišla na to EU sama?

Nikoli. Směrnice DAC VI navazuje na doporučení Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) v rámci Akce 12 projektu Base erosion and profit shifting (dále jen „BEPS“) upravující povinné oznamování potenciálně daňově optimalizačních uspořádání. Akce 12 BEPS ukládá povinnost oznamovat potenciálně daňově optimalizačních uspořádání:

• jejich tzv. zprostředkovatelům nebo
• jejich tzv. uživatelům.

Na jaké typy daní se to vztahuje?

Směrnice DAC VI se vztahuje na všechny přímé daně (např. daň z příjmů, silniční daň, daň z nemovitých věcí, …). Směrnice DAC VI se tedy nevztahuje na daň z přidané hodnoty, spotřební daně, cla ani na příspěvky na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění.

Přestože Komora daňových poradců v rámci připomínkového řízení doporučovala Ministerstvu financí, aby se podle smyslu a cíle Směrnice DAC VI nová informační povinnost týkala pouze daně z příjmů, Ministerstvo financí vysvětlilo, že se Směrnice DAC VI vztahuje na veškeré daně vybírané členskými státy EU, pokud se ve vztahu k nim neuplatní zvláštní nařízení o výměně informací.

Proč Směrnice DAC VI vznikla?

Odpovědi na tuto otázku se různí. Podle preambule Směrnice DAC VI je jejím cílem automatizované získávání informací o „uspořádáních“:

• která jsou potenciálně agresivním daňovým plánováním a
• jejichž hlavním důvodem (nebo jedním z hlavních důvodů) je získání daňové výhody, která maří předmět nebo účel příslušného daňového práva.

Zmiňovaná „uspořádaní“ se primárně týkají:

• více než jednoho členského státu EU nebo
• členského státu EU a třetích zemí.

Směrnice DAC VI tedy nesměruje na vnitrostátní „uspořádání“, nýbrž na vymezená „uspořádání“ s přeshraničním prvkem.

Evropská rada si od Směrnice DAC VI slibuje získání takových informací z jiných ČS EU, které pomohou:

• ochránit vnitrostátní základy daně z příjmů a
• předcházet odlivu zdanitelných příjmů z daného členského státu EU do jurisdikcí s příznivějším daňovým režimem nebo
• předcházet snížení celkové daňové povinnosti daného poplatníka.

Správci daně často argumentují včasným získáním informací a odrazující funkcí ve vztahu k daňovým subjektům, neboť dostatečně včas bude umožňovat správcům daně zasahovat. Správci daně si od zavedení tohoto pravidla dále slibují eliminaci rizika snížení daňových příjmů jednotlivých členských států.

Oznamovací povinnosti obecně podléhá jakákoli osoba (nebo jednotka bez právní osobnosti), která oznamované přeshraniční uspořádání:

• navrhuje,
• nabízí na trhu,
• organizuje,
• zpřístupňuje ho pro jeho zavedení nebo
• řídí zavedení takového uspořádání.

Tedy subjekty, které poskytují mj. poradenství (tzv. zprostředkovatelé). Přestože Směrnice DAC VI i novela českých zákonů používá pojem „zprostředkovatel“, pro účely našich článků pro názornost zvolíme pojem „poradce“.

Nicméně oznamovací povinnost, která by se vztahovala pouze na „poradce“, evropským zákonodárcům nestačila a rozšířili ji také na situace, u nichž:

• „poradce“ podléhá zákonné profesní mlčenlivosti nebo
• „poradce“ vůbec neexistuje (např. situace, kdy si poplatník navrhuje a realizuje vlastní schéma).

Evropští zákonodárci argumentují, že také v těchto případech se tímto postupem zajistí získání informací o „uspořádáních“, která potenciálně souvisí s agresivním daňovým plánováním. V těchto případech tedy dochází k „přesunu“ oznamovací povinnosti na daného poplatníka, který má z příslušného „uspořádání“ přínos. Evropští zákonodárci dále odkazují, že díky tomuto postupu finanční úřady získají relevantní informaci i přes:

• neexistenci „poradce“ nebo
• existenci zákonné profesní mlčenlivosti „poradce“.

Nejde tedy pouze o „uspořádání“, která by:

• snižovala daňovou povinnost daného poplatníka nebo
• pomáhala vyhnout se daňovou povinnost daného poplatníka.

Jedná se o „uspořádání“, která jsou potenciálně agresivním daňovým plánováním (dále jen „PAP“). Ne všechna „uspořádání“ jsou PAP.

PAP jsou pouze taková uspořádání, která splňují definici charakteristických znaků (Směrnice DAC VI používá pojem tzv. hallmarks) sdružených do konkrétních kategorií (s tímto pojmem se seznámíme v dalších článcích) a u některých charakteristických znaků taková uspořádání, která splní navíc tzv. test hlavního přínosu (s tímto pojmem se také seznámíme v dalších článcích).

Často se setkáváme s názorem, že finanční úřady po získání informací o „uspořádáních“ budou mít prostor:

• přijmout vhodné opatření proti zaznamenaným PAP,
• vytvořit prostředí spravedlivého zdaňování na vnitřním trhu a
• zamezit odlivu daňových příjmů do daňově příznivějších jurisdikcí.

Z praktického pohledu bude důležité efektivní využívání získaných informací ze strany finančních úřadů. Pro české poplatníky nebo případně „poradce“ bude zásadní způsob a rozsah implementace Směrnice DAC VI do českého práva. Zákonodárci navrhli implementovat Směrnici DAC VI do novely zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní (dále jen „ZMSSD“).

Z pohledu zákonodárců bylo potřebné posoudit zejména:

• rozsah vnitrostátní zákonné mlčenlivosti u „poradců“ a její případné prolomení ve vztahu k oznamovací povinnosti podle Směrnice DAC VI (s bližšími podrobnostmi se seznámíme v dalších dílech),
• nastavení systému sankcí za porušení povinností na základě Směrnice DAC VI (s bližšími podrobnostmi se seznámíme v dalších dílech).

Podle mého názoru nejdůležitější při práci se Směrnicí DAC VI je používání „zdravého selského rozumu“.

Jako bychom všichni pomalu, ale jistě zapomínali na důvody, se kterými jsme s nadějí v roce 2004 vstupovali do EU, zejména na svobody, které jsme všichni při vstupu do EU očekávali. Přesto s přibývajícími léty jako členové EU přibývají spíše další a další restriktivní opatření omezující naše očekávané svobody.