Dodavatel vám pozdě dodal objednané zboží a vy sami jste pak vlastním zákazníkům museli platit smluvní pokutu sjednanou za pozdní dodání? Řidiči v protisměru odpadla z auta (zjevně neudržovaného) kovová součástka, která vám poškodila přední sklo?

Nebo máte v SVJ problémového člena, který léta na každé schůzi bezdůvodně hlasoval proti všem návrhům, a blokoval tak rekonstrukci havarijního stavu střechy domu, protože bez jeho hlasu nemělo SVJ k rekonstrukci oprávnění? Došly věci tak daleko, že místo výměny několika tašek bylo nakonec nutné opravit celou střechu?

Všechny výše uvedené situace mají jeden společný prvek – určité osobě vznikla škoda na jejím majetku. Samotný vznik škody však nepostačuje k tomu, aby tuto škodu byla povinna nahradit druhá osoba. Zásadně totiž platí, že vznikne-li někomu škoda, nese ji tato osoba ze svého. K tomu, aby vznikla povinnost druhé osoby někomu nahradit škodu (odpovědnost za škodu), musí přistoupit další okolnosti. Výše uvedené příklady slouží k ilustraci jednotlivých typů odpovědnosti uvedených níže.

V tomto článku pojednáváme o základech soukromoprávní odpovědnosti za škodu. V textu přiblížíme základní pojmy a systém odpovědnosti za škodu v soukromém právu. Odpovíme též na otázky: Co je to škoda? Co je to zavinění? Co je to příčinná souvislost? Jaké jsou obecné podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu v občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen „ObčZ“)?

Škoda skutečná a ušlý zisk

Pojem „škoda“ definuje slovník spisovné češtiny jako poškození či zkrácení na majetku, na těle či hodnotách. Škodou v právním smyslu slova pak rozumíme újmu, která zásadně vznikla na jmění (na majetku) a která je vyjádřitelná (ocenitelná) v penězích.

Tradičně rozlišujeme dvě podoby škody:

• skutečná škoda,
• ušlý zisk.

Občanský zákoník takové rozlišení přímo upravuje v § 2952. Skutečná škoda představuje přímé zmenšení majetkového stavu poškozeného. V případě ušlého zisku pak majetkové zmenšení spočívá v tom, že za standardního běhu událostí by došlo k rozmnožení majetkových hodnot poškozeného, ale v důsledku škodní události se tak nestalo. Na rozdíl od úpravy účinné do roku 2014 může nyní škoda spočívat i pouze ve vzniku dluhu (zvětšení pasiv), aniž by tento dluh byl nejprve uhrazen.

Příklad: Vandal poničí obchodníkovi s denním tiskem novinový stánek. Z tohoto důvodu nemůže majitel stánku několik dní realizovat svoji podnikatelskou činnost. Škoda v tomto případě bude spočívat jednak v poškození daného stánku (skutečná škoda) a dále v ušlých maržích (ušlý zisk), které by majitel stánku získal prodejem novin, pokud by mohl stánek provozovat.

Vzniklá škoda má být zásadně nahrazována pouze jednou a její funkce spočívá v nahrazení toho, o co se jmění poškozeného zmenšilo. V českém právním řádu se nevyskytuje tzv. sankční pojetí náhrady škody (punitive damages), které nevede pouze k nápravě a odčinění závadného stavu, ale rovněž i k potrestání škůdce. Poškozenému nemůže být v režimu náhrady škody přisouzeno více, než o kolik přišel.

Příklad: Podnikatel dodá klientovi novou pračku. Pračka je ovšem vadná a při prvním pracím cyklu zničí klientovi jeho nové košile v hodnotě 2.500 Kč. Klient tak může z titulu náhrady škody požadovat 2.500 Kč za zničené košile, nemůže však např. požadovat zaplacení dalších 2.000 Kč s tím, že by podle něj měl být podnikatel za dodání vadného výrobku ještě v rámci náhrady škody potrestán.

Subjektivní a objektivní odpovědnost

Pro pochopení systému odpovědnosti za škodu a jeho fungování musíme objasnit rozdíly mezi odpovědností subjektivní a odpovědností objektivní.

Subjektivní odpovědnost je odpovědnost, která spočívá v zavinění škůdce. Škůdce tak odpovídá pouze tehdy, pokud lze shledat, že škodu sám zavinil (ať už úmyslně, či z nedbalosti). Naopak objektivní odpovědnost pak zahrnuje různé druhy případů, kdy zavinění vyžadováno není. Jde zejména o odpovědnost za škodu v případě porušení smlouvy, kdy je pro vznik odpovědnosti nutné naplnit prvek protiprávnosti, ale už nikoliv zavinění.

Příklad: Dodavatel se zaváže, že svému zákazníkovi dodá zboží do 13:00 hodin. Dodavatel využije pro dopravu svůj automobil, který po cestě přestane fungovat, a zboží tak nedodá včas, v důsledku čehož zákazníkovi vznikne škoda.

V případě subjektivní odpovědnosti by bylo nutné klást si otázku, z jakého důvodu přestal daný automobil fungovat. Pokud by se tak stalo například z důvodu špatné údržby ze strany dodavatele, lze dovodit zavinění na jeho straně. V případě objektivní odpovědnosti je pak tato otázka irelevantní. Pro vznik odpovědnosti (za splnění dalších podmínek) postačí, pokud zboží nebylo dodáno ve smluvený čas, lhostejno z jakých důvodů.

Další skupinou objektivní odpovědnosti jsou případy tzv. odpovědnosti za ohrožení, mezi které patří například odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným dle § 2925 ObčZ (např. chemička). V těchto případech není pak vyžadováno ani to, aby škůdce jednal protiprávně. Postačí pouze, pokud má vznik škody původ ve zvláštní nebezpečnosti daného provozu.

Tak je tomu z toho důvodu, že provozovatel provozu zvlášť nebezpečného vykonává činnost, která může s větší pravděpodobností ohrozit třetí osoby a způsobit jim škodu. Zároveň z této rizikové činnosti získává vlastní majetkový prospěch. Je tedy spravedlivé, aby na něj byly kladeny vyšší nároky v případě, že způsobí tímto provozem druhým osobám škodu. Právě z toho důvodu se hovoří o odpovědnosti za ohrožení.

Příklad: Provozovatel provozu zvlášť nebezpečného dodržuje všechny předepsané normy. Přesto však jednoho dne dojde k úniku chemikálií do půdy okolo provozovny a ke zničení úrody. Zemědělci mohou po provozovateli požadovat náhradu škody, a to i přesto, že žádnou svou povinnost nezanedbal ani neporušil.

Systém odpovědnosti za škodu

Současná česká právní úprava stojí na systému, který rozlišuje takzvané generální klauzule a dále speciální skutkového podstaty. Generální klauzule obecně formulují pravidla týkající se odpovědnosti za škodu v případě, kdy došlo k:

• porušení smluvní povinnosti (§ 2913 ObčZ),
• porušení zákona (§ 2910 ObčZ) a v neposlední řadě
• porušení dobrých mravů (§ 2909 ObčZ).

Smysl generálních klauzulí spočívá v tom, že jsou obecné, a dopadají tak na široké spektrum případů.

Speciální skutkové podstaty naopak míří na úzce formulované případy (např. škoda způsobená zvířetem, vadou výrobku, provozem dopravního prostředku atd.) a doplňují generální klauzule speciálními pravidly takovým způsobem, že pro poškozeného bude zpravidla speciální skutková podstata příznivější (např. bude pro něj snadnější domáhat se náhrady škody podle speciální skutkové podstaty škody způsobené zvířetem než podle pravidel generální klauzule vztahujících se k porušení zákona).

Poškozený si může vybrat, v jakém režimu bude náhradu škody po škůdci požadovat. Náhradu škody však může požadovat pouze jednou.

Celý systém lze znázornit pomocí níže uvedeného schématu:

Generální klauzule

1. Porušení smluvní povinnosti

„Dodavatel svému odběrateli pozdě dodal objednané zboží, v důsledku čehož odběratel nemohl dané zboží včas zaslat svým vlastním zákazníkům. Ti nyní vůči němu uplatňují sjednanou smluvní pokutu.“

Odpovědnost za škodu vzniklou v důsledku porušení smluvní povinnosti je upravena v § 2913 ObčZ. Je stanoveno, že pokud smluvní strana poruší povinnost vyplývající ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou. Jde o odpovědnost objektivní, není tak vyžadováno zavinění ze strany škůdce.

Jednotlivé prvky pro vznik odpovědnosti za škodu dle daného ustanovení lze zjednodušeně vyjádřit takto:
 

ad a) porušení smluvní povinnosti

Pro vznik odpovědnosti se vyžaduje porušení smluvní povinnosti, tedy jednání smluvní strany, které lze kvalifikovat jako jednání v rozporu s určitou smluvní povinností.

Smluvními povinnostmi přitom nelze rozumět pouze tzv. primární povinnosti, které směřují k poskytnutí hlavního plnění (např. v případě kupní smlouvy převod vlastnického práva na kupujícího a dodání věci, v případě úvěrové smlouvy poskytnutí finančních prostředků úvěrovanému). Právní teorie i praxe totiž uznává existenci i tzv. vedlejších smluvních povinností, které nesměřují k dodání smluveného plnění, ale k ochraně druhé smluvní strany.

Nejlépe jsou vedlejší povinnosti znázorněny na příkladu, kdy řemeslník objednaný na výměnu lustru sice tento úkon provede bezchybně, ale poškodí při tom štaflemi podlahu. V tomto ohledu tak lze konstatovat, že byť byla primární povinnost splněna bezchybně (lustr byl vyměněn řádně a bez vad), došlo k porušení vedlejší smluvní povinnosti, která zapříčiňuje porušení smlouvy. V důsledku toho se tak poškozená smluvní strana může domáhat náhrady škody z důvodu porušení smlouvy.

ad b) vznik škody

V důsledku porušení smluvní povinnosti musí vzniknout poškozené smluvní straně škoda (o podmínkách, jaké musí tento vztah důsledku mít, je pojednáno níže). Nevznikla-li škoda, není s ohledem na reparační a kompenzační pojetí škody v českém právu co nahrazovat, jak je uvedeno v části o pojmu „škoda“.

ad c) příčinná souvislost

Příčinná souvislost vyjadřuje vztah mezi příčinou a následkem, tedy mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Tyto dvě události musí být ve vzájemném vztahu, a to v takovém, že protiprávní jednání škůdce je nutnou podmínkou vzniku škody. Tuto podmínku lze vyjádřit i tím způsobem, že pokud by nebylo protiprávního jednání, pak by škoda nevznikla (respektive by nevznikla ve stejném místě, čase, rozsahu a stejným způsobem). To ovšem neznamená, že protiprávní jednání musí být příčinou jedinou.

2. Porušení zákona

„Řidič jede svým automobilem po místní komunikaci. Z protijedoucího automobilu, který jeho provozovatel nedostatečně udržuje, odpadne kovová součástka, která řidiči poškodí přední sklo.“

Odpovědnost za škodu způsobenou porušením zákona je upravena v § 2910 ObčZ. Je stanoveno, že ten, kdo vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem, a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil.

Pro to, aby vznikla povinnost k náhradě škody v důsledku porušení zákona, musí být splněny následující podmínky:
 

ad a) porušení zákonné povinnosti

Porušením zákonné povinnosti je možné rozumět takové jednání, které je v rozporu s příkazy či zákazy stanovenými právním předpisem. Může spočívat jak v konání, kdy škůdce zasáhl do absolutního práva jiného aktivně (srazil na přechodu chodce, když nevěnoval silničnímu provozu dostatečnou pozornost), tak i v nekonání tehdy, pokud zákon určitou povinnost konat stanoví (např. neposkytnul pomoc oběti dopravní nehody).

ad b) zavinění

V případě odpovědnosti za porušení zákonné povinnosti se jedná o odpovědnost subjektivní, a vyžaduje se tedy zavinění. Tímto způsobem je povinnost k náhradě škody limitována, neboť je kromě samotného zásahu do absolutního práva a dalších podmínek nutné, aby tento zásah byl zaviněný.

Pokud škůdce škodu způsobit chtěl (či případně s tím, že ji způsobí, byl srozuměn – vzniku škody se „nebránil“), pak hovoříme o úmyslu. Pokud škodu způsobit nechtěl, jedná se o nedbalost. I nedbalost ovšem patří do zavinění. Nepostačí tedy, pokud škůdce škodu způsobit pouze „nechtěl“.

Příklad: Řidič v hustém městském provozu nevěnuje pozornost řízení a místo toho vyřizuje pracovní e-maily. Na křižovatce si nevšimne blížící se tramvaje a srazí se s ní. Na tramvaji vznikne škoda ve výši 20.000 Kč. Ač řidič neměl v úmyslu do tramvaje vrazit (nebyl zde úmysl toto učinit), počínal si takovým způsobem, u něhož mohl nebo měl předpokládat, že taková situace může nastat. Je tedy dáno jeho zavinění ve formě nedbalosti.

Zjištění a prokazování zavinění je problematické, jelikož se jedná o vnitřní stav škůdce, ke kterému nikdo z okolního světa přístup nemá. Zákon ovšem postavení poškozeného při prokazování nedbalosti zjednodušuje, a to tak, že zavádí tzv. domněnku nedbalosti (§ 2911 ObčZ). Pokud tedy dojde ke vzniku škody porušením zákona, předpokládá se, že škoda byla zaviněna z nedbalosti. V případě, že se škůdce bude chtít vyvinit, musí prokázat, že škodu nezavinil, a to ani z nedbalosti.

ad c) zásah do absolutního práva poškozeného

Rozsah práva na náhradu škody v případě porušení zákona není zúžen jen na případy zaviněného porušení, ale dále pouze na zásah do absolutního práva poškozeného.

Absolutní práva jsou taková práva, která působí vůči všem. To mimo jiné znamená, že každý je povinen zdržet se zásahů do nich. Mezi absolutní práva patří například osobnostní práva člověka (např. život, zdraví, soukromí, podoba), ale i absolutní práva majetková (např. vlastnické právo či právo autorské). Každý je povinen existenci těchto práv respektovat. Nikdo tak nemůže svévolně užít věc, která je ve vlastnictví jiného, publikovat pomlouvačný článek o třetí osobě nebo umístit na reklamu podobiznu svého známého, kterou získal bez jeho souhlasu.

Pokud je do těchto absolutních práv zasaženo, je dána jedna z podmínek pro uplatnění náhrady škody z důvodu porušení zákonné povinnosti.

Příklad: Škůdce si bez vědomí poškozeného dočasně vypůjčí jeho pracovní nářadí. Při výkonu práce jej ale sám zničí. Bude tak povinen poškozenému nahradit škodu, která na pracovním nářadí vznikla.

ad d) vznik škody

Vznik škody bude v tomto případě omezen na škodu vzniklou v důsledku zásahu do absolutního práva.

Příklad: Řidič (škůdce) na dálnici v důsledku své nepozornosti způsobí dopravní nehodu. Při této dopravní nehodě zničí automobil jiného řidiče (poškozeného). Kvůli způsobené nehodě se na dálnici vytvoří kolona, ve které zůstane bez možnosti využít jiné cesty ředitel nadnárodní společnosti, který právě jede na schůzku podepsat smlouvu se svým obchodním partnerem. Schůzku ovšem v důsledku kolony nestihne a smluvní partner, rozezlen laxním přístupem ředitele, smlouvu odmítne podepsat. Společnosti tak vznikne škoda.

Škůdce bude v tomto případě povinen nahradit škodu vzniklou řidiči automobilu, jelikož způsobil dopravní nehodu a zasáhl do absolutních práv poškozeného (zničil jeho automobil). Již však nebude povinen k náhradě škody společnosti, jelikož k zásahu do absolutních práv v tomto případě nedošlo.

ad e) příčinná souvislost

K příčinné souvislosti viz výklad u porušení smlouvy.

3. Porušení dobrých mravů

„Člen společenství vlastníků jednotek opakovaně a bezdůvodně na schůzích nejvyššího orgánu hlasuje proti všem návrhům. Společenství vlastníků jednotek v důsledku výkonu hlasovacího práva tohoto člena nemůže provést potřebné rekonstrukce havarijního stavu domu. Stav bytového domu se neustále zhoršuje, jelikož společenství vlastníků jednotek nemá oprávnění nutné opravy provést.“

Zákon jako další generální klauzuli upravuje odpovědnost za porušení dobrých mravů. Podle § 2909 ObčZ je škůdce, který způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, povinen k její náhradě. Pokud ovšem vykonával škůdce své právo, bude k náhradě škody povinen pouze v případě, že tím sledoval jako hlavní účel poškození jiného. Pro to, aby byla dána povinnost k náhradě škody z důvodu porušení dobrých mravů, pak musí být splněny následující předpoklady:
 

ad a) jednání v rozporu s dobrými mravy

Jednání v rozporou s dobrými mravy nemusí být (a často ani nebude) jednáním v rozporu se zákonem. Dobré mravy jsou neurčitým právním pojmem, který je vyplňován soudní praxí. Dobré mravy jsou dle judikatury „souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, které osvědčují v historickém vývoji jistou neměnnost, a vystihují tím podstatné historické tendence sdílené rozhodující částí společnosti“.

Pod pojmem dobré mravy si lze představit takový soubor pravidel, který slouží jako korektiv právě při výkonu práva. Pokud někdo úmyslně vykonává své právo takovým způsobem, který vede k poškození jiného (šikanózní výkon práva), může být takové jednání základem pro vznik povinnosti k náhradě škody.

Škůdce tak v takovém případě nebude mít na zřeteli svůj hospodářský či jiný prospěch, ale hlavně poškození jiného. To neznamená, že škůdce musí sledovat pouze poškození jiného – jeho jednání může být motivováno i majetkovým a dalším prospěchem, hlavním účelem ovšem bude právě poškodit někoho jiného.

ad b) zavinění ve formě úmyslu

V případě odpovědnosti k náhradě škody v důsledku porušení dobrých mravů musí být jednání škůdce úmyslné. Škůdce tedy musí přímo chtít:

• jednat v rozporu s dobrými mravy, a
• způsobit tím škodu.

Eventuálně postačí i úmysl nepřímý, tedy situace, kdy si škůdce musí být vědom toho, že svým jednáním v rozporu s dobrými mravy někomu může způsobit škodu a taktéž s tím, že ji může způsobit, je srozuměn.

U úmyslu nepřímého je oproti pouhé vědomé nedbalosti nutné pečlivě zkoumat právě onu složku chtění. Srozumění škůdce s tím, že škoda může nastat, je zde klíčová. Pokud by škodu způsobit nechtěl, již se nebude jednat o úmysl.

Problém této zákonné konstrukce spočívá v možném prokázání úmyslu. V případě této generální klauzule musí úmysl prokazovat poškozený (zavinění ve formě úmyslu se nepředpokládá).

ad c) vznik škody a ad d) příčinná souvislost

K tomuto viz výklad poskytnutý výše.

Příklad: Člen společenství vlastníků jednotek opakovaně a bezdůvodně na schůzích nejvyššího orgánu hlasuje proti všem návrhům. Společenství vlastníků jednotek v důsledku výkonu hlasovacího práva tohoto člena nemůže provést potřebné rekonstrukce havarijního stavu domu. Stav bytového domu se neustále zhoršuje, jelikož společenství vlastníků jednotek nemá oprávnění nutné opravy provést.

Výše uvedený člen společenství vlastníků jednotek má na hlasování proti předkládaným návrhům obecně právo, nicméně pokud by tak činil primárně s úmyslem poškodit ostatní spoluvlastníky, může v daném případě odpovídat za vzniklou škodu v důsledku porušení dobrých mravů.

Závěr

Problematika odpovědnosti za škodu v soukromém právu je považována za jednu z nejsložitějších oblastí. Tento článek obsahuje shrnutí základních pravidel upravujících odpovědnost za škodu, které jsou ilustrovány na jednotlivých případech pro snadnější pochopení dané problematiky.

Ač tyto příklady mnohdy obsahují určité řešení či jednoznačnou právní klasifikaci, je třeba mít na vědomí, že slouží pouze k demonstraci dané (značně složité) problematiky na konkrétních (velmi zjednodušených) případech. Z tohoto důvodu je nutné dívat se na tyto příklady pouze jako na vysvětlující pomůcku, a nikoliv jako na právní rady.

Hodnocení každého případu totiž záleží na konkrétních okolnostech a nelze paušálně předjímat jednoznačná řešení, ačkoliv u většiny příkladů v tomto článku takto jednoznačné řešení obsaženo je.

Článek byl připravený ve spolupráci s advokátní kanceláří společnosti BDO.