Peněžité vklady do společnosti tvoří většinou součást základního kapitálu stejně jako vklady nepeněžité (viz minulý článek Nepeněžitý vklad do společnosti). Samozřejmě mohou být i vklady mimo základní kapitál, např. dle § 162 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“).
 
České právo v oblasti obchodních společností vychází mimo jiné z komunitárního práva Evropské unie a řady dalších předpisů. V následujícím textu se budeme věnovat zejména vkladům peněžitým, jelikož nepeněžité vklady byly tématem minulého článku.
 
Je to základní druh, nebo chceme-li typ vkladu do obchodních korporací. Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen „NOZ“) a ZOK rozšiřují okruh majetkových hodnot, které mohou být považovány za vklady do základního kapitálu obchodních společností.
 
Dle ZOK (§ 15 až § 17) je vkladem peněžní vyjádření hodnoty předmětu vkladu do základního kapitálu obchodní korporace. U akciové společnosti se vklad označuje jako jmenovitá nebo účetní hodnota akcie. Předmětem vkladu je věc, kterou se společník nebo budoucí společník (vkladatel) zavazuje vložit do obchodní korporace za účelem nabytí nebo zvýšení účasti v ní (vkladová povinnost).
 
Vkladovou povinnost lze splnit splacením v penězích (peněžitý vklad), nebo vnesením jiné penězi ocenitelné věci (nepeněžitý vklad). Možnostmi nepeněžitých vkladů jsme se zabývali v našem minulém článku, proto si v následujícím textu rozebereme detailněji tu první zmiňovanou variantu, což jsou vklady peněžité.

Peněžitý vklad do základního kapitálu

Pojem vklad lze vykládat (dle legislativy, bez ohledu na změnu terminologie s nástupem NOZ) následujícími třemi významy:

• Majetkový základ podílu společníka na korporaci (společnosti). Jedná se o rozsah a význam postavení společníka (majitele) společnosti, v jakém může uplatňovat svá řídící, kontrolní, rozhodovací, majetková a jiná práva a tím pádem i ovlivňovat do jisté míry chod společnosti. Obchodní podíl představuje účast společníka na společnosti. Jeho výše se určuje podle poměru vkladu společníka k základnímu kapitálu společnosti. Nicméně ve společenské smlouvě může být stanoveno jiné rozdělení obchodních podílů. Obchodní podíl je důležitý při rozdělování zisku mezi společníky, který se zpravidla dělí v poměru obchodních podílů.
• Vkladová povinnost jakožto závazek společníka poskytnout vklad do společnosti při jejím založení nebo při zvyšování základního kapitálu. Tím společník získává podíl ve společnosti, přičemž ale nezískává nárok na jiné protiplnění od společnosti. Jeho výší se určuje pouze účast společníka ve společnosti. Společník může požadovat výnos z vloženého vkladu ve formě podílu na zisku za dobu trvání společnosti, případně podílu na likvidačním zůstatku při její likvidaci.
• Předmět vkladu jakožto peněžité i nepeněžité plnění společníka ve prospěch společnosti.
  • Nepeněžité vklady mohou být věci movité i nemovité, případně nehmotné (např. různá práva, cenné papíry, obchodní podíly apod.). Principiálně jím může být pouze majetek, který může společnost hospodářsky využít ve vztahu ke svému předmětu podnikání a jehož hodnota je zjistitelná.
  • Peněžitý vklad je pouze plnění poskytnuté v peněžité částce v české nebo cizí měně. Pokud je v cizí měně, musí být stanovena adekvátní hodnota vyjádřením v měně české, jelikož dle legislativy (§ 246 ZOK) může být základní kapitál jen v české měně a peněžité (i nepeněžité) vklady jsou součástí základního kapitálu. Započítává se ve své nominální hodnotě.

Při zakládání kapitálové společnosti (a. s., s. r. o.) se musí vždy před jejím založením určit výše a způsob úhrady jejího základního kapitálu, což je jakési „věno“ od společníka (majitele) společnosti svému dítěti (v tomto případě své společnosti).
 
Pro splácení peněžitých vkladů do základního kapitálu obchodních společností (a. s., s. r. o.) při jejich založení musí správce vkladu zřídit u banky nebo spořitelního a úvěrního družstva (dále jen „banka“) speciální účet na firmu zakládané společnosti.
 
S tímto účtem a se splacenými prostředky (vklady) na něm banka nesmí umožnit nakládat před zápisem společnosti do obchodního rejstříku, ledaže by se jednalo o úhradu zřizovacích výdajů (dle § 23 odst. 1 ZOK). Splácení peněžitých vkladů na zvláštní účet má především garanční funkci v případě vracení vkladů, pokud nedojde ke vzniku obchodní společnosti (korporace).
 
Má-li s. r. o. jediného zakladatele, musí být celý základní kapitál (bez ohledu na to, zda je tvořen peněžitými nebo nepeněžitými vklady) splacen před zápisem společnosti do obchodního rejstříku.
 
Jestliže před vznikem kapitálové obchodní společnosti nebyly zcela splaceny všechny peněžité vklady, splácí se zbývající části způsobem a ve lhůtách uvedených ve společenské (zakladatelské) smlouvě, které však nesmí být delší než lhůty stanovené NOZ a ZOK. Platby ale již nemusí být spláceny na zvláštní účet u banky tak, jako tomu je před vznikem společnosti, ale lze je provádět převody na běžný účet společnosti, nebo vkladem hotovosti do pokladny.
 
Základní kapitál společnosti zapsané do obchodního rejstříku není nutné ponechat deponovaný na účtu, ale je možné jej použít k běžnému provozu společnosti (např. úhradě nájmu, nákupu zařízení nebo materiálu), nebo jej celý nebo jeho část převést na pokladnu a dále s ním disponovat jako s běžnými, volnými prostředky společnosti.
 
Je-li to možné, je lepší složit celý základní kapitál při založení společnosti, protože nesplacené vklady mohou působit méně důvěryhodně v obchodním rejstříku a při pozdějším splacení je nutné podstoupit stejné administrativní kroky složení vkladu na účet a zápisu této skutečnosti do obchodního rejstříku spolu s úhradou příslušných poplatků.

Půjčka společníka do společnosti

Kromě vkladů do základního kapitálu u společností se může považovat za další formu peněžitého vkladu taktéž půjčka společníka. Ta může být úročená i bezúročná. Při posuzování, zda úročit, či neúročit, není důležitá ani tak forma smlouvy (smlouva o půjčce vs. smlouva o úvěru). Záleží zejména na rozhodnutí společníka a ekonomických možnostech společnosti, zda se půjčka bude úročit, či nikoliv.
 
Je-li půjčka úročená, pak společnost jakožto příjemce půjčky, která platí za její poskytnutí cenu peněz neboli úrok, může mít tento nákladový úrok ve svých nákladech. To platí samozřejmě za splnění zákonných podmínek zachování tržní ceny, dostatečné kapitalizace podle zákona o daních z příjmů atd.
 
Naopak společník, poskytovatel půjčky, musí zdanit tento úrokový příjem na své straně. To vše se musí odehrávat na bázi tržních cen.
 
Mnohdy bývá složité určit výši úroku mezi spojenými osobami pro tento typ půjček. V praxi pro zjednodušení, i když připouštíme, že to není zcela správné a stoprocentní řešení v souladu s daňovými předpisy, se používá např. průměrná výše bankovních úroků zjištěná třeba od tří až pěti bank v daném místě a čase.
 
U bezúročné půjčky společníka by se nemuselo teoreticky ani na jedné straně nic dodaňovat či určovat tržní úrok, jelikož nikomu neplynou žádné příjmy a ani jedna strana nemá ve svých nákladech úroky. I když se mnoho let vedly a stále vedou diskuse, zda bezúročná půjčka společníka není neplatný právní úkon z důvodu, že při neúročení není dodržen běžný obchodní vztah, resp. obvyklá výše úroku, nemá tento právní úkon žádné praktické daňové dopady. I kdyby někdo neplatnost tohoto úkonu chtěl namítat, smluvní strany by si vydaly navzájem poskytnutá plnění podle „neplatné smlouvy“. To znamená, že společnost by vrátila společníkovi poskytnuté peníze.
 
V minulosti platil názor, že bezúročná půjčka je předmětem daně darovací (jakožto jiný majetkový prospěch). Z tohoto pravidla byly vyňaty právě bezúročné půjčky společníků do společnosti, což potvrdila později také judikatura.
 
Od roku 2014 již neplatí zákon o dani darovací (dříve součástí tzv. zákona o trojdani). Namísto toho byla tato daň implementována do zákona o daních z příjmů, a proto se nově majetkové prospěchy z titulu darování nebo dědění zdaňují podle zákona o daních z příjmů.
 
U bezúročných půjček nebo nízkoúročených půjček dnes platí, že majetkový prospěch vzniklý v důsledku bezúročné či nízkoúročené půjčky podléhá dani z příjmů. Zde platí, že jsou-li mezi spojenými osobami sjednány ceny jiné, než by byly za obdobných podmínek sjednány mezi nespojenými osobami, a rozdíl není uspokojivě doložen, upraví se základ daně o zjištěný rozdíl. Je tak nutné zkoumat, zda věřitel a dlužník jsou spojenými osobami, a pokud ano, zjistit rozdíl mezi obvyklým úrokem a úrokem sjednaným.
 
Mezi výjimky z pravidla o obvyklých cenách patří za stejných podmínek i výpůjčky a výprosy (dle terminologie ZOK a NOZ) neboli půjčky. Proto, podle mého názoru, i nadále můžeme výkladově vycházet z toho, že bezúročná půjčka není předmětem zdanění.
 
Ovšem je zapotřebí vždy sledovat nejen měnící se výklady zákonů (zejména daňových), ale také zákony samotné, viz např. § 19b odst. 1 písm. d) spolu s § 23 odst. 3 písm. a) bod 16 a § 23 odst. 3 písm. c) bod 8 zákona o daních z příjmů.

Vklad mimo základní kapitál

Podobného cíle jako u bezúročné půjčky lze dosáhnout i tzv. vklady (příplatky) mimo základní kapitál. Na rozdíl od půjčky však nemá společnost povinnost tento majetek vrátit společníkovi. Významný rozdíl mezi bezúročnou půjčkou a příplatkem spočívá mimo jiné v zachycení závazku společnosti vůči společníkovi na straně pasiv buď v cizích zdrojích (v závazcích), nebo ve zdrojích vlastních (ve vlastním kapitálu). Rozlišujícím kritériem je, zda v okamžiku poskytnutí peněz společnost má nebo nemá povinnost (závazek) plnění vrátit. V případě poskytnutí peněz je tedy nutné jasně deklarovat nárok společníka na vrácení peněz.
 
Rozdíl v zaúčtování příplatku ve vlastním kapitálu může ovlivňovat posouzení nízké kapitalizace podle zákona o daních z příjmů. Právě kombinaci příplatků mimo základní kapitál a úročených půjček lze využít k daňové optimalizaci pro posouzení nízké kapitalizace.
 
S platností ZOK a NOZ se poměrně hodně zjednodušilo poskytování vkladů mimo základní kapitál pro společnost s ručením omezeným. Uplatnění této možnosti musí být zakotveno v zakladatelské listině (smlouvě), stejně jako maximální úhrnná částka těchto příplatků.
 
O jednotlivých povinnostech uhradit do společnosti příplatek nadále rozhoduje valná hromada společnosti, přičemž se nově nevyžaduje forma notářského zápisu. Dobrovolné poskytnutí příplatků kteréhokoliv společníka nemusí být uvedeno v zakladatelské smlouvě a navýšení základního kapitálu lze provést téměř kdykoliv, i s ohledem na vynechání nutnosti provádět notářský zápis.
 
 
Související článek:
Nepeněžitý vklad do společnosti