Vzhledem k tomu, že celý seriál je primárně určen zejména pro podnikatele – majitele menších a středních firem, budeme se v něm zabývat převážně metodami jednoduššími, které nevyžadují náročné matematicko-statistické postupy. Tyto metody se nazývají metodami elementární analýzy a metodami poměrové analýzy. V tomto díle seriálu se budeme zabývat pouze metodami analýzy elementární, v dalším díle pak metodami analýzy poměrové.
 
Používání složitějších metod obvykle znamená vynaložit poměrně vysoké náklady a je potřeba si uvědomit, že náklady na provedení analýzy by měly odpovídat očekávaným výnosům, které si od analýzy slibujeme. Čímž samozřejmě nechceme říci, že by podnikatelé měli rozbor finančního zdraví své firmy podceňovat, neboť platí pravidlo, že čím lepší použijeme metody, tím nižší je riziko pozdějších špatných rozhodnutí a vyšší pravděpodobnost zlepšení finanční situace firmy.
 
Ani sebedokonalejší analýza by však nebyla firmě nic platná, kdyby její výsledky nebyly vypracovány ve formě srozumitelné pro podnikatele – majitele firmy. Zaplavit podnikatele hromadou nic neříkajících tabulek a čísel není cílem kvalitně provedené analýzy. Zásadní je vysvětlit použité metody, jejich vypovídací schopnost, získané výsledky rozborů podat nejlépe v názorné grafické podobě a doprovodit je jasným, stručným a srozumitelným slovním komentářem. Pokud majitel firmy závěry analýzy nepochopí, byla celá práce zbytečná.
 
Elementární metody finanční analýzy jsou sice velmi jednoduché, nevyžadují obvykle hlubších znalostí účetní problematiky, na druhou stranu jednoduchosti odpovídá i nízká vypovídací schopnost výsledků. Proto se tyto metody používají zpravidla pro základní, jednoduchý a rychlý rozbor situace firmy.
 
Využijeme čerstvě získaných znalostí o účetních výkazech z předchozích částí seriálu a podíváme se rovnou na první z elementárních metod a tou je Analýza stavových ukazatelů (veličin). Co jsou to stavové a tokové veličiny, jsme si řekli v minulém díle.
 
Tuto nejjednodušší metodu můžeme dále rozdělit na Horizontální analýzu (známou též jako Analýza trendů) a Vertikální analýzu (Procentní rozbor).

Horizontální analýza

Podstatou Analýzy trendů je sledování hodnot stavových ukazatelů v čase. Jak už z jejího názvu vyplývá, měla by ukázat podnikateli základní směry (trendy), kterými se hospodaření jeho firmy ubíralo. Na tuto metodu pak budou navazovat další rozbory, které budou vysvětlovat příčiny tohoto vývoje.
 
Tato metoda se používá třeba ve výročních zprávách firem jako rychlá informace pro jejich uživatele a ukazuje vývoj absolutních hodnot vybraných ukazatelů (například vybraných jednotlivých řádků Rozvahy či Výsledovky) v období řádově pěti až deseti let.
 
Pro větší přehlednost můžeme v této analýze použít tzv. Indexovou analýzu, kdy hodnoty prvního sledovaného období si stanovíme jako výchozí (100 %) a k nim vztahujeme pak vývoj v následujících letech vyjádřených procentuální změnou. Pro větší správnost výsledků této metody je nutno při interpretaci vyloučit vliv meziroční inflace.
 
Tabulka č. 1:

Komentář k tabulce: Jak je patrno z tabulky číslo 1, sledujeme v ní vývoj položek Dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek, zásoby, pohledávky a finanční prostředky firmy. Jako výchozí základnu bereme rok 2008 a k němu dopočítáme změny v následujících letech vyjádřené jednak absolutní částkou v Kč a jednak procentem z výchozího roku.
 
Z této tabulky se dá například u položky DHNM zhruba odhadnout, že v roce 2009 firma zřejmě žádný nový majetek nepořizovala, pokles hodnoty je dán vytvářením oprávek. V roce 2010 je pokles větší než by odpovídal odpisům, firma tedy zřejmě část majetku vyřadila likvidací či prodejem. V roce 2011 pak firma opět nějaký majetek dokoupila a další větší investice přišly i v roce 2012.

Vertikální analýza

Další používaná metoda, Vertikální analýza, je na rozdíl od Analýzy trendů nezávislá na meziroční inflaci. Její podstatou je totiž porovnávání jednotlivých řádků Rozvahy či Výsledovky v rámci jednoho období s výchozí základnou. Přičemž tato výchozí základna je na rozdíl od Horizontální analýzy některá z položek účetních výkazů téhož období.
 
U Rozvahy bývá výchozí základnou zpravidla hodnota Aktiv celkem (netto), u Výsledovky pak u obchodních firem nejčastěji položka Tržby za zboží nebo u výrobních firem Tržby za prodej vlastních výrobků a služeb. Tato výchozí základna je stanovena jako 100% a porovnáváme procentuální podíl jednotlivých položek výkazů k této základně.
 
Položíme-li si otázku, k čemu je tato metoda dobrá, pak zejména k tomu, že dává rychlou a jednoduchou odpověď na strukturu majetku firmy a změny této struktury v dalších letech. Tyto procentní podíly je pak možno vzájemně porovnávat například plánovanými hodnotami, odvětvovými průměry nebo s doporučenými hodnotami.
 
Tabulka č. 2:

Komentář k tabulce: Podíváme-li se na vývoj hodnot v tabulkách číslo 1 a číslo 2, třebaže firma v letech 2010 až 2012 poměrně razantně v absolutní hodnotě zvyšovala stav zásob na skladech a také objem pohledávek, podíl těchto položek na celkových aktivech se poměrně stabilizoval. Z této rychlé analýzy se dá odvodit předpoklad, že se jedná o obchodní firmu, která se v letech 2010 až 2012 poměrně výrazně rozvíjela, čemuž odpovídá nárůst zásob a pohledávek. Takovýto poměr zásob a pohledávek k celkovým aktivům bývá v čistě obchodních firmách obvyklý.
 
Ovšem právě to, že součet procentuálních hodnot těchto položek dosahuje pomalu 100 % celkových aktiv, je zde velké nebezpečí v případě, kdy by tyto položky nebyly dostatečně likvidní. Toto zjištění je proto nutným východiskem pro další rozbory, zaměřené zejména na strukturu těchto zásob z hlediska jejich obrátkovosti, strukturu těchto pohledávek z hlediska jejich likvidity, na zkoumání, jakým způsobem jsou tyto položky financovány a podobně.
 
Ovšem, jak jsme si již uvedli, základní nevýhodou elementární analýzy je její poměrně nízká vypovídací schopnost, bez dalších rozborů není možné tyto otázky zodpovědět.

Analýza rozdílových ukazatelů

Druhou z elementárních metod finanční analýzy je Analýza rozdílových ukazatelů. I tato metoda má několik podskupin.
 
První podskupinou jsou tzv. Ukazatele fondů finančních prostředků. Abychom pochopili snáze přínos této metody pro řízení finanční situace podniku, pojďme si nejprve definovat některé pojmy a zásady financování podnikatelské činnosti, které by měly platit ve zdravě fungující firmě.
 
Jedna ze základních zásad pro financování činnosti firmy, někdy známá též jako „zlaté bilanční pravidlo“, říká, že dlouhodobá aktiva se mají financovat z dlouhodobých zdrojů a krátkodobá aktiva mohou být financována i ze zdrojů krátkodobých. Již ve druhé části seriálu jsme si přitom objasnili rozdíl mezi tzv. Stálými aktivy a Oběžnými aktivy. Zopakuji základní princip, a to ten, že Oběžná aktiva projdou „výrobním cyklem“ od nákupu do inkasa za prodej v době kratší než rok, Stálá aktiva nikoli. Rovněž jsme si definovali Dlouhodobé závazky a Krátkodobé závazky z hlediska splatnosti – opět je hranicí doba jednoho roku.
 
Jedním ze základních každodenních úkolů podnikatelů a finančních manažerů je udržovat vzájemný poměr mezi Oběžnými aktivy firmy a zdroji financování těchto aktiv takový, aby měla firma dostatečný oběžný majetek pro svou hospodářskou činnost a současně vytvořit takovou strukturu zdrojů financování, aby byla likvidita firmy (schopnost uhradit své splatné závazky) ideálně zajištěna. A stanovení tohoto poměru je právě předmětem Analýzy fondů finančních prostředků.
 
Tato analýza spočívá v určení tzv. Čistého pracovního kapitálu (ČPK). Čistý pracovní kapitál se dá vypočítávat dvěma způsoby.

První způsob je výpočet ze strany aktiv:
 
Čistý pracovní kapitál = Oběžná aktiva – Krátkodobé cizí zdroje
 
Když si vzpomeneme na strukturu Aktiv a Pasiv v Rozvaze, uvědomíme si, že Čistý pracovní kapitál je vlastně ta část Oběžných aktiv, která je financována buď Vlastním kapitálem, nebo Dlouhodobými cizími zdroji. Jak již víme, Oběžná aktiva jsou tvořena Zásobami, Pohledávkami a Krátkodobým finančním majetkem.
 
Čistý pracovní kapitál je tedy taková výše zásob, pohledávek a finančního majetku, kterou můžeme ve firmě udržovat po nějakou dobu a nemusíme ji v dohledné době splácet. Můžeme tedy tyto relativně volné prostředky nějakým vhodným způsobem zhodnocovat – pracovat s nimi. Současně tento Čistý pracovní kapitál slouží jako jistá rezerva (ochranný polštář) pro případ náhlé potřeby likvidních prostředků.
 
Druhý způsob výpočtu je pak ze strany pasiv:
 
Čistý pracovní kapitál = Vlastní kapitál + Cizí dlouhodobé zdroje – Stálá aktiva
 
Výsledkem je pak část Cizích dlouhodobých zdrojů, která kryje určitou část Oběžných aktiv.
 
Samozřejmě, aby to zase podnikatelé či finanční manažeři neměli se stanovením Čisté pracovního kapitálu tak jednoduché, opět je potřeba poukázat na možné komplikace a problémy.
 
První skupina komplikací souvisí se samotnou strukturou tohoto ukazatele. V Oběžných aktivech jsou zahrnuty i položky, které ve skutečnosti mohou být buď přímo okamžitě nelikvidní, nebo obtížně zpeněžitelné. Například neprodejné zásoby zboží, nedobytné pohledávky nebo dlouhodobé pohledávky. Současně mohou být zásoby jako složka Oběžných aktiv oceněny v jiné hodnotě, než je jejich hodnota reálná.
 
Naopak do Krátkodobých cizích zdrojů je zase nutno zahrnout ty položky, které jsou v Rozvaze uvedeny v jiných oddílech, například Krátkodobé bankovní úvěry a finanční výpomoci nebo část Dlouhodobých bankovních úvěrů splatných do konce účetního období.
 
Při způsobu výpočtu Čistého pracovního kapitálu z pohledu pasiv je zase třeba navýšit Stálá aktiva o Dlouhodobé pohledávky (pokud jsme je pro výpočet ČPK vyjmuli z Oběžných aktiv) a z Dlouhodobých cizích zdrojů naopak vyjmout Rezervy.
 
V praxi se pro odstranění výše uvedených nedostatků výpočtu Čistého pracovního kapitálu vypočítá tzv. Čistý peněžně pohledávkový fond nebo Čisté peněžní prostředky.
 
Podstatou výpočtu těchto ukazatelů je to, že se z Oběžných aktiv v prvním případě vyjmou Zásoby (jako nejméně likvidní položka), případně také nedobytné pohledávky a dlouhodobé pohledávky.
 
Ve druhém případě se Čisté peněžní prostředky počítají jen z rozdílu mezi pohotovými peněžními prostředky a Krátkodobými závazky, případně jen okamžitě splatnými Krátkodobými závazky.

Hodnota Čistého pracovního kapitálu

Jak vnímavý čtenář ale jistě rychle pochopí, zatímco vypočítávat Čistý pracovní kapitál se dá i z cizích účetních výkazů získaných třeba na Obchodním rejstříku, k opravdu poctivému výpočtu Čistého peněžně pohledávkového fondu či Čistých peněžních prostředků se bez informací o struktuře zásob a likviditě pohledávek či splatnosti krátkodobých závazků externí zájemce o finanční analýzu firmy nedostane.
 
Pokud si položíme otázku, jaká je ideální hodnota Čistého pracovního kapitálu pro konkrétní firmu, dá se odpovědět, že kladná hodnota ČPK je jistě příznivější. Tedy případ, kdy část Oběžných aktiv je kryta nejen krátkodobými, ale i dlouhodobými zdroji. Za současného předpokladu dostatečné likvidity jednotlivých složek Oběžných aktiv kladná hodnota ČPK značí, že je firma lépe schopna hradit své závazky, což je i příznivým signálem pro věřitele (i případné).
 
Naopak záporná hodnota ČPK (tzv. nekrytý dluh) bude znamenat možné problémy s placením závazků a tím i získávání nových finančních zdrojů.
 
Ovšem zase příliš vysoký objem Čistého pracovního kapitálu také není z hlediska financování ideální, protože samozřejmě dlouhodobé cizí zdroje (úvěry) jsou hůře přístupné a jsou obvykle dražší než zdroje krátkodobé.
 
V praxi rozeznáváme tři různé přístupy k řízení Čistého pracovního kapitálu:

• konzervativní – dlouhodobými cizími zdroji jsou financována nejen Stálá aktiva a trvale vázaná část Oběžných aktiv, ale i pohyblivá (rychloobrátková) část Oběžných aktiv. Tento způsob je bezpečnější, ale dražší.

• umírněný – rychloobrátková část Oběžných aktiv je financována Krátkodobými cizími zdroji. V tomto případě firma uplatňuje již zmíněné „zlaté bilanční pravidlo“.

• agresivní – Krátkodobými zdroji je financována i část trvale vázaných Oběžných aktiv, případně i část Stálých aktiv. V tomto případě je obvykle firma více ohrožena případnými problémy s likviditou.

 
Jak je patrno, dosáhnout konkrétní ideální hodnoty Čistého pracovního kapitálu je složitá záležitost, a proto v každodenní praxi finanční manažeři a podnikatelé balancují mezi krajními hodnotami a hledají tu optimální hranici.
 
Dalšími dvěma podskupinami Analýzy rozdílových ukazatelů jsou Ukazatele zisku a Ukazatele přidané hodnoty. K těmto ukazatelům se dostaneme, až se budeme zabývat hodnocením finanční analýzy pomocí poměrových ukazatelů.
 
 
Související články:
Základy účetnictví a financí pro podnikatele
Základy účetnictví a financí pro podnikatele – 2. část
Základy účetnictví a financí pro podnikatele – 3. část
Základy účetnictví a financí pro podnikatele – 5. část
Základy účetnictví a financí pro podnikatele – 6. část