V den odjezdu musím řešit první dilema – otevřít, či neotevřít datovou schránku? E-mailem mi totiž přišla informace o doručení tří zpráv od tohoto „elektronického pošťáka“. Kámen úrazu totiž tkví v tom, že v momentě přihlášení do systému datových schránek jsou všechny zprávy považovány za doručené a začíná běžet lhůta, která je např. u kontrolního hlášení 5 pracovních dnů (kalendářní dny již naštěstí zákonodárci stihli opravit).
 
Když datovou schránku neotevřu, lhůta začne běžet po uplynutí 10 dnů od doručení do datové schránky – zde již ovšem zcela bez toho, abych danou zprávu otevřela, natož četla.
 
Naštěstí mi pomáhají státní svátky, které počátek běhu lhůty doručení posouvají až na poslední den naší cesty. Takže po návratu budu mít sice napilno, ale neošidím se o čas, který stanoví úřad v zaslaných dokumentech (mimochodem tyto čekající zprávy v datových schránkách obsahovaly jen jednu důležitou lhůtu, jinak šlo o zaslání dlouho očekávaných potvrzení od úřadů od klientů – ale ty musely tedy také počkat, neboť dopředu nevíte, od jakého úřadu a co můžete čekat – přihlášením do datové schránky se považují tímto okamžikem za doručené všechny zprávy, které do té doby přišly).
 
Na druhou stranu tyto zprávy doručené do datovky v den našeho odjezdu vyřešily druhé dilema – zda se mám v průběhu naší cesty vůbec do datové schránky přihlašovat, pokud mi na e-mail přijde oznámení o doručení nové zprávy – vše počká až po příjezdu. Od toho je přece dovolená, ne? (I když během ní máte k ruce notebook a datové připojení a několikrát se k práci dostanete).
 
Po návratu mne v kanceláři čeká vzkaz od správkyně daně z finančního úřadu, abych ji okamžitě kontaktovala. Protože jsem si dovolila být při našich cestách poslední dva pracovní dny zcela bez mobilního signálu na ostrově Skye a nestáhla jsem si e-maily až do návratu do České republiky, nebyla jsem připravena na smršť nářků, které se do sluchátka ozvaly.
 
Paní mi přece ve čtvrtek posílala „klientsky přívětivý e-mail“, abychom do 12:00 toho dne doručili evidenci k DPH a pár dokladů na odpočet DPH pro uvolnění nadměrného odpočtu našeho klienta, kterého zastupujeme v plném rozsahu. Sice jí přišla automatická zpráva z mého e-mailu, že jsem až do pondělního státního svátku v zahraničí, ale to přece neznamená, že si maily nečtu a jako právnická osoba, která vykonává daňové poradenství, musím mít zastupitelnost.
 
A protože jsme se tedy neozvali v jí stanovené lhůtě, odeslala druhý den pro jistotu ještě e-mail na klienta, který našla historicky v jejich registrech – protože je to přece postup, který mají pověřený shora a kdo by nechtěl raději komunikovat neformálně, než obdržet oficiální výzvu, ona to tak dělá a nikdy problém není.
 
Asi dostatek sil z cestovatelského zážitku způsobil, že jsem milé paní vcelku bez emocí vysvětlila, že můj e-mail opravdu nikdo jiný nečte, že lhůtu stanovenou na hodiny nenajdu naštěstí nikde v daňovém řádu a že její klientský přístup způsobil málem infarkt mému klientovi, neboť mu do jeho e-mailu, do kterého ani nesmí doručovat, přidala i upozornění, že by mohl být ručitelem za DPH jiného subjektu (klient mi předtím totiž celý vystrašený stihl zavolat). A aby tedy poslala řádnou výzvu, které se budu věnovat (nepřišla doteď). Inu, klientský přístup daňové správy v praxi.

Problémové libry

Během našeho cestování mne z profesního hlediska zaujal způsob placení v autobusech edinburghské MHD, kde si sice lístek koupíte přímo v autobusu, ale řidič nemá žádné peníze zpět. Takže do přístroje, který se podobá dětské pokladničce, vkládáme 10 liber, aby nám tento stroj vytiskl účtenku na denní jízdné za 8,50 liber a zbytek si nechal jako spropitné. Jak řeší přebytek peněz v účetnictví a jak by jim toto prošlo v naší praxi EET, jsem rychle vytěsnila prohlídkou krásných památek.
 
Zato jsem až tehdy pochopila dotazy paní z recepce kempu, jestli nepotřebujeme vyměnit peníze na autobus (měli jsme přece své libry, tak jsme toto zdvořile odmítli – vyměnit tedy bylo myšleno rozměnit a nedotovat lokálního přepravce).
 
Problém s penězi se vyskytl ještě v jiné formě, a to při pokusu o úhradu parkovného u jezera Loch Katrine. Je tam sice automat, jenže ten se zdvořilým upozorněním nalepeným na jeho boku nepřijímá nové jednolibrové mince, ale pouze starý typ. Sice jsou platné obě dvě, ale ta nová propadává a propadává, kartou platit nelze a bankovky se tam strčit nedají.
 
Prohlížíme tedy obsah peněženek, kdo má jakou verzi mincí a s úspěchem dohledáváme alespoň částku na polovinu doby, kterou jsme u jezera pobyli, byť nám zbytek peněz chrastí v peněžence.
 
Že končí platnost i některých bankovek, se dozvídáme první květnový den, kdy nám v obchodě nechtějí vzít pětilibrovku, kterou nám dva dny předtím vrátili v obchodě jiném. Platila totiž do konce dubna, takže nikdo neudělal chybu. Jen už ji jaksi nemáme kde vyměnit, protože banky mají již zavřeno, cestou na trajekt nebudeme zajíždět do měst a na trajektu je sice automat na výměnu EUR na GBP a opačně, ale ten již také starou verzi bankovek nepřijímá.
 
Mé oko udivil při procházce malebnou krajinou u Glencoe nápis u kavárny, že kromě kávy a wi-fi mají i homebanking. Až libě se vinoucí vůně z čerstvě upečených koláčů mne vyvedla z omylu nad přidáním jednoho písmenka do místní nabídky. Ochutnávám jejich „homebaking“ a zapomínám na jakékoli připojení do banky a proplácení platebních příkazů. Profesionální deformace každým coulem, že?

Článek byl připravený ve spolupráci se společností Finservis s.r.o.