Na výlet do dávné historie

Starověké Řecko

Ve starověkém Řecku bylo placení daní považováno za etickou záležitost. Daně byly vybírány na dobrovolné bázi a jejich placení nebylo nutností, nýbrž aktem občanské uvědomělosti. Hlavními zdroji příjmů bylo královské jmění a příjmy z jejich pronájmu či používání. Dále byly vybírány nejrůznější poplatky, ať už například z vlastnictví domu, nebo z držení dobytka. Zajímavý je z dnešního pohledu třeba poplatek za narození syna.

Řekové se zaobírali myšlenkou, že svobodu společnosti můžeme měřit podle jejího daňového systému. Skutečné bohatství podle nich spočívalo v konání dobra, rozdávání peněz a darů a v udržení existence ostatních, chudých, kteří nemohou být štědří, protože k tomu nemají dostatek finančních prostředků. Motivací takových „dobrodinců“ byla služba státu a zejména odměna v podobě cti, prestiže a všeobecného uznání.

Taková prestiž byla drogou a ve skutečnosti pak mnoho mecenášů dávalo mnohem více, než se od nich vůbec očekávalo. Ve starověkých Athénách žilo až 1 200 takových liturgistů, jak byli tito mecenáši označováni. Jako v každé době, i mezi nimi se však našlo mnoho „vykuků“, kteří zneužívali systém v zájmu vlastního obohacení, prospěchu, a především zvýšení vlastního politického vlivu.

Starověký Egypt

Přesuňme se nyní do starověkého Egypta, kde jsou první náznaky daňového systému známy již kolem roku 3 000 až 2 800 před naším letopočtem. Tento systém tvořili dva pilíře: vybírání desátků a nucené práce chudých, nemajetných. Chudí občané museli pracovat ve prospěch faraóna či jeho nejbližších spolupracovníků.

Starověký Řím

Starověký Řím byl z hlediska daní ke svým občanům poměrně velkorysý, alespoň zpočátku. Na občany přímo dopadaly jen mimořádné daně, nazývané jako tzv. berně. Nejčastěji tímto způsobem byly získávány prostředky na vedení války. Byly placeny nepravidelně a občané měli určitou naději na jejich vrácení za předpokladu, že bude válečné tažení úspěšné a dojde k získání válečné kořisti.

Za vlády Diokleciána (284–305) byl pak výběr berní a celkově daňový systém významně reformován. Daňová povinnost se týkala všech vyjma žen, sirotků a nemajetných občanů. Postupně byla zavedena daň živnostenská, pozemková, daň z vydržování koně atd. Kromě toho byl vytvořen jednotný systém pozemkových daní. Většina daní byla každoročně splatná 1. září a jejich vymáhání bylo uloženo tzv. dekurionům, kteří byli za výběr daní osobně odpovědni.

Motivaci měli značnou, pokud totiž od poddaných vybrali méně daní, než kolik bylo předepsáno, museli dorovnat rozdíl z vlastních prostředků. Stejně jako dnes musel daňový poplatník ve starověkém Římě jednou za rok vyplnit daňové přiznání, donést jej na příslušný úřad a nakonec odevzdat peníze. Zálohové platby tehdy ještě neexistovaly.

Ještě před Diokleciánem se o reformu daňového systému pokusil také císař Augustus a nutno říci, že úspěšně. Kromě toho nechal rozšířit síť silnic, přestavěl řadu měst a založil stálou armádu. V provinciích dosud postižených vysokými daněmi byla pozvolna obnovena určitá míra blahobytu.

Díky Augustovi byla stanovena pevná daňová sazba a její výtěžky byly odváděny přímo do Říma. To významně zlepšilo hospodářské a životní podmínky obyvatelstva. Augustovou vládou započala dlouhá etapa míru a prosperity, označovaná jako „Pax Romana“ (období cca 27 př. n. l. až 180 n. l.)

Středověk v českých zemích

Daňová soustava v období středověku měla v českých zemích podobný vývoj jako v ostatních evropských zemích. V raném středověku byl výběr daní plně v moci právě vládnoucího panovníka. Od 13. století se do daňové politiky začíná pomalu ale jistě vměšovat šlechta.

Za vlády Karla IV. zažívali lidé zlatý věk. Jednou z možných daňových úlev bylo např. neplacení daní z nově založených vinic po dobu dvanácti let. Šťastné časy ovšem nezažívali všichni. Například Židé byli povinni platit každoročně speciální židovskou daň. Šlo o zvláštní daň za užívání země a poskytování určité formy ochrany od krále, často ovšem velmi nestabilní.

Výše daňové povinnosti Židů byla mnohdy dvojnásobná oproti daňové povinnosti ostatního obyvatelstva. Kromě toho platili vysokou daň i za to, že mohli za úrok půjčovat peníze. Odtud pochází i ustálené slovní spojení „nekřesťanský úrok“. Přitom úrok se tehdy pohyboval ve výši maximálně 15 %.

Daň z piva a další zajímavé středověké daně u nás i ve světě

Ve Francii se ve 14. století začala objevovat daň z krbů a ohnišť. Nutno říci, že šlo o velmi nepopulární daň a lidé se jí vyhýbali jako čert kříži. Mnozí přišli na důmyslný způsob, jak se dani vyhnout, a to tak, že začali své krby zazdívat. To ovšem mocipáni promptně vyřešili tím, že zavedli daň z cihel.

Samostatnou kapitolou byla daň z piva, tzv. „posudné“, vybírané v Čechách a na Moravě od roku 1546. A proč posudné? Název byl odvozen od výchozí berní jednotky – prodaného či vyšenkovaného sudu piva. S výnosem z této daně mohl disponovat výlučně panovník. Částka odváděná z jednoho sudu piva postupně od 16. století narůstala.

Humornou se jeví např. daň z plnovousů, která se vybírala v Anglii a Rusku. Bylo to proto, že plnovous znesnadňoval identifikaci osob. Roku 1535 tuto daň v Anglii zavedl král Jindřich VIII., paradoxně sám majitel bujného porostu tváře. Platila jednoduchá úměra, čím výše stál majitel plnovousu ve společenském žebříčku, tím vyšší daň odváděl.

Stejně tak i daň z hracích karet, zavedená koncem 16. století králem Jakubem I., vyvolává lehký úsměv na tváři. Karetní hry byly v té době oblíbenou kratochvílí obyčejných lidí. Zajímavé je, že tato daň se ve Velké Británii udržela až do druhé poloviny 20. století.

19. století, Rakousko-Uhersko a historie daní

19. století se stalo významným obdobím z hlediska budoucího daňového systému v českých zemích. Stát v této době začal klást velký důraz na dosažení slušné úrovně sociálního zabezpečení svých obyvatel. Bylo zavedeno několik nových daní, namátkou např. daň z lihu, masa, daň petrolejová atd. Co bylo smyslem výběru daní v tomto období?

Vysvětlení jsou různá. Jedno z nich říká, že původně stačil k opatřování hmotných prostředků užitek z veřejného majetku či majetku panovníka. Jelikož se ale postupně tento majetek zmenšoval a veřejné potřeby oproti tomu rostly, což bylo způsobeno růstem vzdělanosti obyvatelstva a složitostí doby, bylo zapotřebí hledat jiné, nové zdroje příjmů.

V dobách Rakouska-Uherska byly daně rozděleny na přímé a nepřímé. Pojďme se na některé podívat podrobněji. Byly zavedeny daně z nemovitostí, konkrétně daň pozemková a daň domovní. Od pozemkové daně byly osvobozeny pozemky postižené živelními pohromami nebo vinohrady postižené révokazem. Od domovní daně byly osvobozeny budovy, které nebyly déle než jeden rok užívány, a neobydlené budovy a novostavby.

Obdobou dnešní daně z příjmů právnických osob byla daň všeobecná výdělková a daň z kočovných živností. Daň z výdělku byla zavedena na počátku 19. století. V říjnu roku 1849 byla zavedena daň z příjmů. A o 144 let později, v roce 1993, vstoupil v účinnost zákon o daních z příjmů, který upravuje daň z příjmů do podoby, v jaké ji známe dnes, samozřejmě s přihlédnutím k mnoha novelizacím.

Doteď jsme hovořili o daních státních. Vedle nich se vyskytovaly ještě daně zemské. Sem patřilo např. „hudebné“ z pořádání tanečních zábav, daně z lístků rybářských či honebních nebo daně pozůstalostní.

Daňové úlevy a výjimky

Daňové úlevy se netýkaly ani tak běžných občanů jako spíše jejich vládců. Výjimky byly poskytovány zejména představitelům států či členům panovnické rodiny. Na některá daňová zvýhodnění dosáhli i někteří úředníci, šlechtické rody či církevní hodnostáři.

Poslední skupinou byly osoby s minimálním ročním příjmem, u nichž náklady na výběr daní leckdy převyšovaly jejich skutečnou výši a užitek, a nevyplatilo se je tedy vybírat.