Z účetního pohledu se za technické zhodnocení dlouhodobého majetku považují takové zásahy do majetku už uvedeného do užívání, které mají za následek změnu účelu majetku nebo změnu technických parametrů, nebo způsobí rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku.
 
Do technického zhodnocení se řadí také nástavby, přístavby a stavební úpravy, pokud náklady vynaložené na tyto úpravy dosáhnou ocenění určeného účetní jednotkou pro vykazování samotného dlouhodobého majetku – dlouhodobý nehmotný majetek, samostatné hmotné movité věci a soubory hmotných movitých věcí. U staveb musí vynaložené náklady dosáhnout významné hodnoty ve vztahu k pořizovací ceně stavby.
 
Hlavní změnou oproti minulému roku je účetní sjednocení hodnotového kritéria pro stanovení dlouhodobého majetku.
 
Dříve bylo technické zhodnocení definováno pouze v zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Od 1. 1. 2014 nově definuje technické zhodnocení dlouhodobého majetku také zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a hlavně vyhláška č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví. Do roku 2013 tato vyhláška odkazovala na definici v zákoně o daních z příjmů.
 
Definice technického zhodnocení podle zákona o daních z příjmů a podle zákona o účetnictví se v podstatě neliší, rozdíl je jen v limitu, který určuje, kdy se již jedná o technické zhodnocení.
 
Náklady vynaloženými na technické zhodnocení rozumíme souhrn nákladů na dokončené zásahy do jednotlivého dlouhodobého majetku za účetní období (to je většinou kalendářní rok). Dle zákona o daních z příjmů se ale za technické zhodnocení nehmotného majetku považují výdaje na každé jednotlivé ukončené zhodnocení. Zde je tedy kromě limitu další rozdíl mezi účetním a daňovým pohledem.

Hranice pro technické zhodnocení

U hmotného majetku je hranice pro stanovení technického zhodnocení shodná s hranicí, kterou účetní jednotka používá pro stanovení samotného majetku. Účetní jednotka si může stanovit limit ocenění dlouhodobého majetku shodný se zákonem o daních z příjmů, tedy 40.000 Kč. Limit pro technické zhodnocení bude také 40.000 Kč. Účetní a daňové odpisy budou v tomto případě shodné.
 
U nehmotného majetku zákon o daních z příjmů určuje hranici pro zařazení do majetku 60.000 Kč, pro technické zhodnocení však jen 40.000 Kč. Zde proto bude docházet k rozporu mezi účetními a daňovými odpisy.
 
Pokud si účetní jednotka zvolí limit pro dlouhodobý nehmotný majetek 60.000 Kč, bude také technické zhodnocení v hodnotě do 60.000 Kč účtováno do nákladů. Z daňového hlediska ale náklady na technické zhodnocení převyšující 40.000 Kč nebudou daňově uznatelné a budou zvyšovat vstupní cenu daného majetku (účetní vstupní cena však zůstane původní). Do daňových nákladů se tedy dostanou až formou daňových odpisů.
 
V případě, že si firma zvolí limit pro dlouhodobý nehmotný majetek 40.000 Kč, bude dlouhodobý majetek nad 40.000 Kč odepisovat, přestože zákon o daních z příjmů by umožňoval jednorázové účtování do daňových nákladů. Limit pro technické zhodnocení bude také 40.000 Kč a daňové a účetní odpisy dlouhodobého nehmotného majetku budou shodné.
 
Stavby jsou definovány jako dlouhodobý majetek vždy, bez ohledu na cenu. Limit pro technické zhodnocení proto bude určen vnitropodnikovou směrnicí, může být shodný se zákonem o daních z příjmů, tedy 40.000 Kč. Při určování limitu by měla účetní jednotka vycházet z principu významnosti ve vztahu k pořizovací ceně jednotlivé stavby.
 

Související článek:
Technické zhodnocení nemovitosti