Během podnikání se setkáváme s různými situacemi, které se vždy řeší v souladu se zákonnými předpisy. Ke komplikacím pak dochází u takových případů, které je obtížné jednoznačně určit a vysvětlit v souladu s účetními a daňovými předpisy.

Odpověď na některé případy není jednoduchá, často se odvíjí nejen od konkrétní situace, ale i od případné, časem se vyvíjející judikatury. Jedním z takových případů je otázka správného účetního a daňového posouzení, zda se jedná o technické zhodnocení majetku, nebo o jeho opravu.

Správné určení má vliv nejen na výsledek hospodaření, ale i na základ daně z příjmů, jelikož v případě technického zhodnocení je vzniklý náklad, na rozdíl od opravy, uplatňován postupně prostřednictvím účetních a daňových odpisů. V dnešním článku se budeme zabývat činnostmi na majetku zejména z pohledu daňového dopadu na základ daně z příjmů.

Pojem technické zhodnocení hmotného majetku je poměrně jasně definován v ustanovení § 33 zákona o daních z příjmů (dále jen „ZDP“).

„§ 33 (1) Technickým zhodnocením se pro účely tohoto zákona rozumí vždy výdaje na dokončené nástavby, přístavby a stavební úpravy, rekonstrukce a modernizace majetku, pokud převýšily u jednotlivého majetku v úhrnu ve zdaňovacím období 1995 částku 10 000 Kč a počínaje zdaňovacím obdobím 1996 částku 20 000 Kč a počínaje zdaňovacím obdobím 1998 částku 40 000 Kč. Technickým zhodnocením jsou i uvedené výdaje nepřesahující stanovené částky, které poplatník na základě svého rozhodnutí neuplatní jako výdaj (náklad) podle § 24 odst. 2 písm. zb).“

V praxi působí největší problémy právě pojmy rekonstrukce a modernizace.

„§ 33 (2) Rekonstrukcí se pro účely tohoto zákona rozumí zásahy do majetku, které mají za následek změnu jeho účelu nebo technických parametrů.“

„§ 33 (3) Modernizací se pro účely tohoto zákona rozumí rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku.“

Podle § 25 odst. 1 písm. p) ZDP nelze za náklady vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely uznat mj. technické zhodnocení. Jestliže je určitý výdaj na základě podmínek technickým zhodnocením, není tento daňovým nákladem, ale stává se jím až zprostředkovaně ve formě odpisů.

Hranice mezi technickým zhodnocením a opravou či údržbou majetku může být vzhledem k nespočetnému množství druhů hospodářských operací velice tenká a daňový subjekt musí být schopen své rozhodnutí řádně odůvodnit. Klíčové je prokázat, jaký byl stav majetku před provedením úprav a po.

Opravou podle účetních předpisů dochází k odstranění účinků částečného fyzického opotřebení nebo poškození majetku za účelem uvedení do předchozího nebo provozuschopného stavu. Jinak řečeno, při opravě se majetek uvádí do původního stavu nebo dochází k výměně opotřebovaných předmětů za nové, přičemž může být použit i jiný materiál, díly, součásti i technologie, pokud tím nedojde k technickému zhodnocení.

Údržbou se rozumí pravidelná péče za účelem zpomalení fyzického opotřebení, předcházení poruchám a odstraňování drobnějších závad. Může se například jednat o pravidelné nátěry podvozku aut.

Tyto náklady vznikají po uvedení majetku do užívání a nezvyšují hodnotu majetku.

V následujících příkladech si ukážeme některé situace vztahující se k problematice technického zhodnocení vs. opravy.

Výměna oken na budově

Jedná se nejspíš o nejtypičtější případ rozhodování mezi technických zhodnocením a opravou. Pokud jsou například dřevěná okna na budově vyměněna za plastová se stejným rozměrem i počtem vrstev skel, pak se jedná o opravu.

Naopak v případě změny technických parametrů vlivem výměny oken se již jedná o technické zhodnocení (samozřejmě v případě celkové částky přesahující částku 40 000 Kč). O technické zhodnocení se jedná i v případě instalace žaluzií či mříží do oken (pokud nenahrazují původní se stejnými technickými parametry).

Výměna či pořízení koberců v budově

Nahrazení koberců pevně spojených s budovou není technickým zhodnocením. Stejně tak se nejedná o technické zhodnocení v případě, že jsou v budově položeny koberce, tzv. na volno, bez pevného spojení s budovou. Pokud by však byly koberce položeny a pevně spojeny s budovou poprvé, pak je již na místě o technickém zhodnocení uvažovat. Rozhodující je především původní stav.

Pokud by koberce nahradily například opotřebované linoleum, pak by se jednalo o výměnu opotřebovaného předmětu za nový a náklad by byl posuzován jako oprava, jelikož došlo pouze k použití jiného materiálu. Technickým zhodnocení by bylo položení koberců pevně spojených s budovou například na původní, pouze betonový podklad.

Výměna potrubí kanalizace v budově za plastový rozvod

V případě, že není potrubí rozšiřováno, jedná se z daňového hlediska o opravu, i když je použit jiný materiál.

Výměna kotle na tuhá paliva ústředního vytápění

Jedná se o situaci, která je z mého pohledu jednou z těch komplikovanějších. Pokud by došlo k výměně kotle s ručním přikládáním na kotel s automatickým podavačem stejného výkonu a na původním místě, nejedná se dle mého názoru o technické zhodnocení. Pokud by však byl kotel instalován nově či vyměněn za výkonnější, již se nejedná o opravu, ale technické zhodnocení.

Úpravy na dopravním prostředku

O technické zhodnocení majetku, pokud výdaje přesáhnou za zdaňovací období v úhrnu 40 000 Kč, se jedná například v případě:

• instalace střešního okna v automobilu,
• instalace klimatizace,
• přestavba na LPG pohon,
• vybavení automobilu zajišťovacím zařízením proti krádeži,
• instalace tažného zařízení.

Výše uvedené příklady jsou jen nepatrným zlomkem situací, které mohou při operacích s dlouhodobým majetkem nastat. Vzhledem ke skutečnosti, že důsledky záměny technického zhodnocení za opravu a naopak mají nemilé daňové dopady, má daňový subjekt zejména u nákladnějších operací možnost požádat o posudek odborníka znalého nejen příslušné technické disciplíny, ale také daní z příjmů.

Jednou z možností je požádat přímo správce daně o tzv. závazné posouzení skutečnosti, zda je zásah do majetku technického zhodnocení, nebo ne, jak umožňuje § 33a ZDP. Poplatník musí v takovém případě předložit správci daně celou řadu podkladů a zaplatit správní poplatek 10 000 Kč.

Technické zhodnocení vs. oprava z pohledu judikatury

Daňový subjekt v případě nejistoty se může opřít i o rozsudky judikatury, zejména pak Nejvyššího správního soudu, který obvykle rozhoduje jednotně a jeho rozsudky se následně řídí i správce daně.

Z rozsudků lze například vyčíst, že ani v případě havarijního stavu majetku není ještě zaručeno, že jeho odstranění musí být opravou. O opravu se jedná pouze v případě, pokud odstranění havarijního stavu nevede k technickému zhodnocení zejména změnou technických parametrů.

Zároveň však změna technických parametrů musí představovat dostatečně závažný zásah do majetku, který přinese jeho technické zhodnocení. Změnu technických parametrů je přitom potřeba posuzovat ve vztahu k celku.

Související článek:
Technické zhodnocení hmotného majetku a odpisy