Zdanitelné plnění je plnění, které je předmětem daně (daně z přidané hodnoty) a není od daně osvobozeno. Zjednodušeně si můžeme představit, že je to tržba, ze které odvádíme DPH – mluvíme o tzv. dani na výstupu.

Příklad (zdanitelné plnění)

Plátce daně prodá zboží ve své prodejně v ČR za 1 210 Kč [1 000 Kč + 210 Kč (DPH 21 %)]. Toto plnění nazýváme zdanitelným plněním a plátce daně (pokud by neměl žádné jiné transakce) odvede/zaplatí finančnímu úřadu 210 Kč (daň na výstupu je 210 Kč).

Příklad (osvobozené plnění)

Plátce daně (provozovatel zdravotnického zařízení) prodá zdravotní zboží za 1 210 Kč. Toto zboží je ze zákona osvobozeno od daně a tento plátce (pokud by neměl žádné jiné transakce) neodvede finančnímu úřadu žádnou DPH.
 
Zdanitelná plnění nám tedy generují „daň na výstupu“ – daň, kterou odvádíme finančnímu úřadu. Osvobozená plnění nám žádnou daň na výstupu negenerují.
 
Osvobozená plnění jsou dvojího druhu:

• osvobozená plnění bez nároku na odpočet,
• osvobozená plnění s nárokem na odpočet.

Tab.: Příklady osvobozených plnění:
 

Přijatá plnění

Přijatá plnění si můžeme zjednodušeně představit jako nákupy (zboží, služeb, materiálu atp.). Pokud plátce daně nakupuje od jiného plátce daně, může si za daných podmínek nárokovat od finančního úřadu DPH na vstupu.

Příklad

Plátce daně nakoupí zboží za 484 Kč [400 + 84 (DPH 21 %)]. Pokud by tedy tento plátce daně neměl žádné jiné transakce, dostal by od finančního úřadu vrácený odpočet daně (nadměrný odpočet) ve výši 84 Kč.

Příklad

Pokud se vrátíme k původnímu příkladu, kdy plátce daně:

• prodal zboží za 1 000 Kč + 210 Kč DPH = 1 210 Kč
• nakoupil zboží za 400 Kč + 84 Kč DPH = 484 Kč

Za předpokladu, že by tento plátce měl pouze tyto dvě transakce, zaplatil by finančnímu úřadu DPH ve výši 126 Kč (210 − 84). Ke stejnému výpočtu bychom došli následujícím postupem: 21 % × (1 000 − 400). Přidaná hodnota je 600 (nakoupeno za 400, prodáno za 1 000) a DPH ve výši 21 % se pak počítá právě z hodnoty 600. Odtud název daně – daň z přidané hodnoty.
 
Nárok na odpočet daně má plátce DPH však pouze v zákonem definovaných případech – někdy vůbec (je bez nároku na odpočet), někdy v plné výši a někdy ve zkrácené výši.

Přijatá plnění bez nároku na odpočet

Jedním z příkladů, kdy nemá plátce nárok na odpočet daně, je situace, kdy na druhé straně poskytuje pouze osvobozená plnění bez nároku na odpočet.
 
Pokud se vrátíme k úvodnímu příkladu osvobozeného plnění bez nároku na odpočet, tak plátce daně, který prodává pouze zdravotní zboží, z tohoto zboží finančnímu úřadu neodvedl žádnou DPH. V tomto případě však na druhou stranu nemá ani nárok na odpočet daně z nákupu tohoto zdravotního zboží.

Přijatá plnění s plným nárokem na odpočet

V situaci, kdy plátce daně poskytuje zdanitelná plnění neosvobozená od DPH – odvádí tedy finančnímu úřadu DPH, pak na druhou stranu uplatňuje odpočet daně z přijatých plnění. Pro uplatnění plného nároku na odpočet daně musí plátce samozřejmě splnit veškerá kritéria daná zákonem o dani z přidané hodnoty – jako je např. použití daného přijatého plnění pro svou ekonomickou činnost.

Přijatá plnění s kráceným nárokem na odpočet

V praxi to však není tak jednoduché, jak to vypadá. Plátci můžou poskytovat jak plnění s nárokem na odpočet, tak i plnění osvobozená bez nároku na odpočet.
 
Když se vrátíme opět k našemu příkladu, pak by to znamenalo, že plátce daně, který bude nakupovat a prodávat zároveň „běžné“ zboží i „zdravotní“ zboží, bude muset rozlišovat, u kterých nákupů uplatní daň a u kterých ne.
 
Nicméně praxe je ještě složitější. Náš zmiňovaný plátce, který nakupuje různé „typy“ zboží, může samozřejmě nakupovat např. i služby. A to takové služby, které souvisejí jak s „běžným“ zbožím, tak se zbožím „zdravotním“. Může se jednat např. o skladování, přepravu, internetové a telefonní služby a tady už těžko přesně rozpočítáme, jaká část takovéto služby souvisí s kterým „typem“ zboží.
 
V tomto případě využíváme tzv. koeficient.
 

 
V čitateli sečteme:

• zdanitelná plnění, u kterých vzniká povinnost přiznat daň (a uhradit ji),
• osvobozená plnění s nárokem na odpočet,
• plnění s místem plnění mimo tuzemsko, která by zakládala nárok na odpočet, kdyby místo plnění bylo v tuzemsku.

Ve jmenovateli sečteme:

• všechna plnění z čitatele,
• osvobozená plnění bez nároku na odpočet.

Do koeficientu však nezahrnujeme:

• prodej hmotného majetku, odepisovaného nehmotného majetku a pozemků, které plátce používal pro svou ekonomickou činnost,
• finanční služby, pokud jsou pro plátce pouze doplňkovou příležitostnou činností,
• dodání nebo nájem nemovité věci, pokud jsou pro plátce pouze doplňkovou příležitostnou činností.

Ve výpočtu počítáme s cenami bez DPH a vypočítaný koeficient zaokrouhlujeme na dvě desetinná místa nahoru.
 
V průběhu roku samozřejmě nedokážeme koeficient vypočítat – používáme tedy tzv. zálohový koeficient stanovený podle předchozího kalendářního roku. Na konci roku pak stanovíme „skutečný“ koeficient za celý předchozí kalendářní rok a podle tohoto koeficientu upravíme nárok na odpočet za celý předchozí kalendářní rok (v posledním měsíčním nebo čtvrtletním přiznání k DPH v kalendářním roce). Tento „nový“ koeficient pak používáme zase celý následující rok jako tzv. zálohový koeficient.

Příklad

Když budeme pokračovat v našich příkladech, pak koeficient vypočítáme následujícím způsobem:
 
Čitatel:

• 1 000 Kč – zdanitelná plnění, u kterých vzniká povinnost přiznat daň (prodej běžného zboží).

Jmenovatel:

• 1 000 Kč – všechna plnění z čitatele,
• 1 210 Kč – osvobozené plnění bez nároku na odpočet (prodej zdravotního zboží).

Koeficient = 1 000 / 1 000 + 1 210 = 0,45
 
Tržby podléhající dani (1 000) tvoří jen 45 % celkových tržeb (2 210).
 
Pokud situaci zjednodušíme a představíme si, že nám za předcházející kalendářní rok vyšel tento koeficient 0,45, v dalším roce budeme z našich „vstupů“ uplatňovat DPH pouze v poměru 0,45.
 
Předpokládejme, že plátce daně nakoupí „běžné“ zboží za 121 000 Kč bez DPH a pro zjednodušení nemá v tomto období žádné výstupy/plnění. V daňovém přiznání k DPH uvede klasicky základ daně na ř. 40, ale hodnotu DPH (21 000 Kč) uvede na tomto řádku ve sloupci „krácený nárok“. Hodnota DPH ze sloupce „krácený nárok“ se vynásobí koeficientem (který jsme uvedli na ř. 52) a z původní hodnoty DPH na vstupu 21 000 Kč má plátce nárok na odpočet daně jen ve výši 9 450 Kč (21 000 × 45 / 100).

Pokud by byl vypořádací koeficient vyšší nebo roven 0,95, pak se nárok na odpočet nekrátí.