V následujícím článku se podíváme na to, jak se podnikatel stane tzv. identifikovanou osobou. A zaměříme se též na povinnosti identifikované osoby, pokud poskytuje služby do zahraničí.

Místo plnění

Na prvním místě je nutné se zastavit u tzv. místa plnění, které určuje, ve kterém státě má být daná služba dani z přidané hodnoty („DPH“) podrobena, neboť základním principem DPH je zdanit plnění v zemi spotřeby. A to jak v případech, kdy se jedná o dodání zboží, tak v případech, kdy se jedná o poskytnutí služby.

Ačkoli místo plnění může být velmi konkrétní (adresa příjemce služby), z hlediska daně z přidané hodnoty je podstatný stát, kde se místo plnění nachází. Pokud český plátce DPH přijímá službu, která má místo plnění v sídle příjemce služby, je podstatné, že sídlo je v České republice, nikoli skutečnost, zda je sídlo plátce v Praze či Jihlavě.

Základní pravidlo pro stanovení místa plnění při poskytnutí služby je dáno § 9 zákona o DPH (dále jen „ZDPH“), přičemž dle prvního odstavce platí, že místem plnění při poskytnutí služby osobě povinné k dani, která jedná jako taková, je místo, kde má tato osoba sídlo.

Připomeňme si, že osobou povinnou k dani rozumíme – zjednodušeně řečeno – podnikatele. A není přitom podstatné, zda se jedná o fyzickou či právnickou osobu. Osoby nepovinné k dani (nepodnikatelé) nejsou dnes ve středu našeho zájmu, proto se jim věnovat nebudeme.

Takže pokud poskytujeme službu zahraničnímu podnikateli a jedná se o službu, u které se určuje místo plnění dle základního pravidla, a my si povíme, že ne vždy tomu tak je, pak se jedná o službu, která má místo plnění ve státě, kde je příjemce služby usazen. O samotné technice zdanění takové služby se pobavíme o několik odstavců níže.

Jak jsem zmínil výše, ne všechny služby se při určení místa plnění řídí základním pravidlem dle § 9 odst. 1 ZDPH. Čtvrtý odstavec § 9 ZDPH uvádí, že základní pravidlo pro stanovení místa plnění při poskytnutí služby se použije, pokud zákon nestanoví jinak.

Jednou z výjimek jsou služby vztahující se k nemovité věci. Pokud totiž poskytujeme službu vztahující se k nemovité věci, není podstatné, kde je usídlen příjemce služby. Podstatné je, kde se nachází nemovitá věc, ke které se služba vztahuje (§ 10 ZDPH).

Službou vztahující se k nemovité věci se rozumí služba, která má dostatečnou přímou souvislost s danou nemovitou věcí – jedná se například o služby znalce, odhadce, realitního makléře, služby ubytovací, nájem či stavební a montážní práce.

Zajímavým příkladem, kdy je místo plnění dáno také umístěním nemovité věci, je služba daňového poradce, který zpracuje přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí či přiznání k dani z nemovitých věcí vztahující se k nemovité věci umístěné v České republice. I když bude příjemcem služby zahraniční vlastník a nemovitá věc bude v tuzemsku, pak je místem plnění vždy Česká republika. A daňový poradce, který je plátcem DPH, bude muset svoji odměnu navýšit o českou DPH, neboť nemovitá věc se nachází na území České republiky.

Služby, u nichž se místo plnění neřídí základním pravidlem, jsou upraveny v § 9a a násl. ZDPH. My se jim samostatně dále věnovat nebudeme a přesuneme se k technice zdanění poskytování služeb.

Identifikovaná osoba

Instrumentem, který naplňuje základní princip DPH, zdanění v zemi spotřeby, je právě identifikovaná osoba, jejíž základním smyslem je zdanění plnění v zemi spotřeby.

Identifikovanou osobou se nestáváme jen v případech, kdy službu přijímáme, ale také v případech, kdy službu poskytujeme. Dle § 6i ZDPH platí, že osoba povinná k dani se sídlem nebo provozovnou v tuzemsku, která není plátcem, je identifikovanou osobou ode dne poskytnutí služby s místem plnění v jiném členském státě podle § 9 odst. 1 ZDPH.

Důležité je si uvědomit, že identifikovanou osobou se stáváme pouze v případech, kdy poskytujeme službu dle základního pravidla dle § 9 odst. 1 ZDPH. Identifikovanou osobou se tak nestaneme například z toho důvodu, že poskytujeme službu vztahující se k nemovité věci, u níž se místo plnění řídí § 10 ZDPH.

Příkladem může být český daňový poradce, který poskytuje rakouskému plátci DPH službu spočívající ve vypracování přiznání k dani z nemovitých věcí za nemovitou věc umístěnou v České republice. Obdobně se identifikovanou osobou nestane český architekt, který zpracuje pro polského odběratele projekt k nemovité věci, která má být postavena v Polsku.

Vznik identifikované osoby v případě poskytování služeb je omezen i teritoriálně, neboť dle § 6i ZDPH se staneme identifikovanou osobou pouze v případech, kdy je místo plnění dle § 9 odst. 1 ZDPH v jiném členském státě, tj. nikoli v případech, kdy je místo plnění dle § 9 odst. 1 ZDPH ve třetí zemi (třetí zemí rozumíme zemi mimo území Evropské unie – viz § 3 ZDPH).

Identifikovanou osobou se stáváme ode dne poskytnutí dané služby. Hodnota poskytnuté služby přitom není vůbec podstatná, ode dne poskytnutí služby běží 15denní lhůta, ve které je osoba povinná k dani povinna podat přihlášku k registraci (§ 97 ZDPH). Přihlášku k registraci nemusí identifikovaná osoba podat elektronicky – viz § 101a odst. 2 písm. b) ZDPH.

Již za kalendářní měsíc, ve kterém se osoba povinná k dani stala identifikovanou osobou, máme povinnost podat souhrnné hlášení dle § 102 odst. 2 písm. a) ZDPH. Doplňme, že dle tohoto ustanovení vzniká povinnost podat souhrnné hlášení pouze v měsících, kdy poskytujeme službu s místem plnění v jiném členském státě dle § 9 odst. 1 ZDPH.

Jinak řečeno, identifikovaná osoba nepodává nulová souhrnná hlášení v měsících, kdy žádné služby do zahraniční neposkytuje.

Souhrnné hlášení podává identifikovaná osoba do 25 dnů po skončení kalendářního měsíce, ve kterém bylo plnění uskutečněno (služba poskytnuta).

Praktický problém vzniká v situacích, kdy nedostaneme od příjemce služby daňové identifikační číslo. Neboť poskytnutím služby s místem plnění v jiném členském státě dle § 9 odst. 1 ZDPH se stáváme identifikovanou osobou. A jako identifikovaná osoba máme povinnost podat souhrnné hlášení, a to v případech, kdy je příjemcem poskytnuté služby osoba registrovaná k dani v jiném členském státě.

Pokud ovšem nezískáme daňové identifikační číslo, souhrnné hlášení nemůžeme z objektivních důvodů podat, protože daňové identifikační číslo je podstatnou náležitostí souhrnného hlášení.

Zajímavou otázkou může být povinnost identifikované osoby podat přiznání k dani z přidané hodnoty, neboť dle § 101 odst. 5 ZDPH platí, že nevznikla-li identifikované osobě ve zdaňovacím období povinnost přiznat daň, nesděluje tuto skutečnost správci daně.

Jinak řečeno, identifikovaná osoba podává daňové přiznání pouze v případech, kdy jí vzniká povinnost přiznat daň, což je pouze v případech, kdy je identifikovaná osoba v postavení příjemce zdanitelného plnění.

V situacích, kdy identifikovaná osoba poskytuje službu, čímž jí vzniká povinnost podat souhrnné hlášení, nemá identifikovaná osoba dle mého názoru povinnost podat daňové přiznání, protože jí nevznikla povinnost přiznat daň.