Od 1. 7. 2013 nabyla platnosti novela obchodního zákoníku, která má přinést lepší podmínky pro dodavatele v úhradách pohledávek z obchodního styku (viz článek Novinky ve splatnosti faktur). Nechci teď znovu opakovat to, co již bylo jednou uvedeno, jen bych se rád věnoval podrobněji některým dopadům výše zmíněné novely.
 
Česká republika je na tom totiž podle pravidelné studie zpracovávané společností ČSOB Factoring s platební morálkou ze srovnatelných evropských zemí druhá nejhůře co do počtu dní inkasa pohledávek. Podle aktuálních údajů zaplatí český odběratel fakturu v průměru za 77 dní. Horší situace už je jen v Polsku, kde je průměrná doba inkasa pohledávek dokonce 90 dní.
 
Jelikož hovoříme o průměrné době inkasa pohledávek, je zřejmé, že v některých odvětvích je situace poněkud lepší, jinde horší. Například ve zdravotnictví doba inkasa pohledávek podle studie dosahuje až 117 dnů.
 
Kdo má nějaké zkušenosti s prací v obchodních firmách, ten se mnou bude jistě souhlasit v tom, že právě splatnost faktur je, vedle ceny, jedním z rozhodujících kritérií pro získání a udržení zákazníka. Kvalita zboží nebo služeb, včasnost a pravidelnost dodávky a pružnost při vykrytí objednávek se totiž bere jako standard a nákupčí jednotlivých firem se zpravidla zajímají zejména o to, jak nízkou cenu a dlouhou splatnost faktur dokáže dodavatel nabídnout.

Ztížený přístup k finančním zdrojům

Důsledkem této situace je to, že velcí odběratelé si díky těžkému konkurenčnímu boji a z něj plynoucímu přetlaku v nabídce mohou dovolit nastavit pro dodavatele velmi nestandardní nákupní podmínky. Tyto podmínky jsou pak schopné splnit jen firmy, které mají přístup k dostatečným zdrojům financování oběžných prostředků, tedy zejména pohledávek a zásob.
 
Drobní dodavatelé či začínající obchodní firmy – právnické osoby bez dostatečné „finanční historie“ mají zpravidla v dnešních krizových podmínkách ztížený přístup k (pro jejich potřeby) dostatečným finančním zdrojům.
 
V této situaci mají, vedle firem s dostatečnou důvěrou banky, nespornou výhodu ty firmy, jejichž odběratelé jsou z pohledu bank hodnoceni kladně a které mají s těmito odběrateli pravidelné, stálé a bezproblémové obchodní kontakty. Mohou totiž zpravidla využít poměrně rozšířeného nástroje financování pohledávek, a to tzv. factoringu.
 
Na rozdíl od klasického provozního úvěru na pohledávky nebo zásoby totiž financující společnost (zpravidla se jedná o dceřiné společnosti větších bank) posuzuje u factoringu zejména platební schopnost odběratele. U dodávek kvalitním a bonitním odběratelům jsou factoringové firmy ochotné převzít pohledávku vůči odběrateli a profinancovat dodavateli tuto pohledávku ještě před její splatností.

Větší jistota dodavatelů

Vrátíme-li se zpátky k výše uvedené novele obchodního zákoníku, naskýtá se otázka, jaký vliv bude mít tato novela na další vývoj financování pohledávek v České republice. Již před účinností novely (zákon č. 179/2013 Sb.) byly v tuzemské legislativě některé pokusy o zkrácení maximální lhůty splatnosti pohledávek. Například v ustanovení § 369a obchodního zákoníku ve znění před novelou, nebo v zákoně č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužití.
 
Novela by měla teoreticky ve většině dodavatelsko-odběratelských vztazích přinést často poměrně významné zkrácení inkasa pohledávek, nastolení možnosti uplatnit větší sankce při prodlení s placením faktur a dát tím větší jistotu dodavatelům (věřitelům), že se ke svým penězům snadněji dostanou.
 
Podle mého názoru je více než pravděpodobné, že ti odběratelé, kteří se domohli delší splatnosti svých závazků vůči dodavatelům, se jen těžko budou chtít takto nabytých výhod vzdát. A je potřeba si poctivě říci, že situace v podnikatelské praxi jejich snaze zatím bohužel poměrně nahrává.
 
Jen vezmu-li otázku případných sankcí, tedy úroků z prodlení, a nově i náhradu nákladů na vymáhání pohledávky, dá se předpokládat, že tyto sankce bude vymáhat po odběrateli jen ten dodavatel, který se „dobrovolně“ rozhodne obchodní vztah ukončit.
 
Dodavatel, který by chtěl mít možnost prodávat své zboží, výrobky nebo služby dál, nejspíš nebude žádné sankční poplatky po odběrateli požadovat. V takovém případě by totiž pravděpodobně byla rychle ze strany odběratele spolupráce ukončena a na jím uvolněné místo okamžitě nastoupí jiný, více „tolerantní“ dodavatel.

Komplikace pro veřejné zadavatele

Směrnice značně zkomplikovala život odběratelům z řad tzv. veřejných zadavatelů. Do této kategorie totiž patří značná část zdravotnických zařízení, která právě mají ze všech sektorů v České republice největší problémy s dodržováním lhůt splatnosti pohledávek.
 
Novelizovaný obchodní zákoník v § 340 odst. 6 totiž pro tyto zadavatele stavoví lhůtu 60 dní splatnosti jako maximální, tedy nepřekročitelnou. Za současné situace ve zdravotnictví se dají očekávat obrovské komplikace. Objeví se větší tlaky na „ořezávání“ zbytných nákladů, situace se možná negativně dotkne i samotné zdravotní péče a zřejmě pokud se do věci aktivně nezapojí banky a nezvýší svou úvěrovou angažovanost, řada zdravotnických zařízení se dostane na pokraj insolvence.
 
Jako částečné východisko umožňuje novela i pro veřejné zadavatele bez jakýchkoli omezení sjednávat s dodavateli úhradu ve splátkách. Tento nástroj se nepochybně v zadávání veřejných zakázek velmi brzo objeví a je možné, že se dočkáme velmi „zajímavě“ konstruovaných splátkových kalendářů, které budou na hraně z hlediska institutu zneužití práva.
 
Pokud se vrátíme k otázce dopadu novely zákona č. 179/2013 Sb. na neveřejné zadavatele, troufám si tvrdit, že v drtivé většině dosavadních obchodních vztahů nedojde k žádné razantní změně.
 
Jednak celá řada dodavatelů se i dnes do 60denní splatnosti bez problémů vejde. Dále ti dodavatelé, kteří k dnešku poskytovali svým odběratelům více méně dobrovolně delší splatnosti pohledávek, mají zpravidla již financování dodávek nějakým způsobem zajištěno. Nebude pro ně velkým problémem smluvně delší splatnosti případně sjednat znovu. Samozřejmě kromě případů, kdy by skutečně jednotlivě a konkrétně docházelo k situacím, kdy by požadované delší splatnosti byly vůči dodavatelům hrubě nespravedlivé ve smyslu zákona.
 
Ovšem novela jako jediné dvě skutečnosti, které jsou definovány jako hrubě nespravedlivé, uvádí:

• situace, kdy by odběratel požadoval s dodavatelem uzavřít dohodu vylučující úrok z prodlení,

• situace, kdy by odběratel požadoval s dodavatelem uzavřít dohodu vylučující náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky.

Dá se tedy shrnout, že kromě výše uvedených a zákonem upravených případů hrubé nespravedlivosti týkající se části sankční, v otázce dob splatnosti pohledávek s největší pravděpodobností většina stávajících dodavatelů z pochopitelných důvodů nebude delší než 60denní splatnosti pohledávek napadat a bude ji akceptovat.

Související článek:
Novinky ve splatnosti faktur