Moje kamarádka, také daňová poradkyně, mě letos přizvala na společnou rodinnou dovolenou do Itálie. Jeli jsme na začátku srpna, v době hlavních italských prázdnin, kdy se běžný život v této zemi zastaví a všichni Italové napěchují svá auta snad celým vybavením domácnosti a přesunou se do letovisek u pláží jednoho ze tří moří, která omývají jejich půvabnou zemi.
 
Bylo jich všude plno. Naše uši naplňovalo všudypřítomné švitoření jejich zvukomalebného jazyka, oči se sytily mnohým – od krásy benátské architektury až po opálená ztepilá těla animátorů na pláži. Nos nasával slaný mořský vzduch se stejným potěšením jako lákavou vůni čerstvě upečené pizzy a v sladkosti perlivých vín se den ode dne více a více rozpouštěly naše každodenní starosti.
 
Nastal závěrečný den naší dovolené a jak už to tak bývá, snažili jsme si užít všech těchto vjemů ještě na poslední chvíli co nejvíce. Relaxovala jsem v teplé vodě se zavřenýma očima opřena o okraj bazénu, když v tom uslyším za zády: „To já jsem před odjezdem musel udělat na poslední chvíli ještě pět set mezd!“ Otevřela jsem oči a začala se rozhlížet kolem sebe, kdo je původcem tohoto výroku.

Maléry pana účetního

Zdroj šlo vypátrat velmi lehce, neboť příval slov a stesků na téma účetnictví a daně se řinul z úst pána ve středních letech, známého naší známé, a cílil na uši mojí kamarádky. Ta se snažila se svým malým synem v náručí uprchnout z nastalé situace decentním couváním ve vodě. Nicméně pan účetní ji následoval systematickými přískoky a jeho výmluvnost by mu v tu chvíli mohl závidět i Cicero.
 
Pokusila jsem se kamarádku zachránit tím, že jsem se ke dvojici přiblížila a vesele prohlásila: „Přece byste tady teď nepracovali.“ Ale moje slova nebyla vyslyšena a vodopád radostí a strastí se valil nepřerušovaně dál. Naznala jsem, že to není můj problém a vyskočila z bazénu někde mezi potížemi s excelovskými tabulkami a až srdceryvným vyjádřením lásky k této práci.
 
Vrátila jsem se na pláž a na teplém písku se každý sval v mém těle opět příjemně uvolnil. Myšlenky odplouvaly s šuměním moře a já si užívala chvil prostého plynutí v prostoru a čase. Až do chvíle, kdy se pan účetní objevil v mém zorném poli.
 
Přišel na pláž se svojí manželkou a dcerou, pomohl jim do nafukovací lodičky a s fotoaparátem zavěšeným na krku pak sledoval jejich veselé mávání. Tato scéna v mojí mysli v jediném okamžiku nastartovala rekapitulaci celého prázdninového týdne. Skákání ve vlnách moře, písek s mušlemi pod nohama, pálící slunce na kůži, všechny chutě a vůně Itálie s její kulturou i radostí z prostého života.
 
A přede mnou stála ta poslední chybějící tečka – v širokých ztuhlých zádech známého jsem uviděla nefalšovaného česko-italského Fantozziho – hlavního hrdinu série bláznivých italských komedií o panu účetním.
 
Stál tam, chudák, nic netušíc, že já se za jeho zády směju jemu, sobě a nám všem, kteří pro své pracovní trampoty mnohdy zapomínáme, že život by měl být především „La dolce vita“.