Můj dědeček byl strojní inženýr. Kromě toho, že mi na dobrou noc vykládal pohádky o vynálezech, snažil se obohacovat moji dětskou mysl o všemožné znalosti z praktické fyziky. Do paměti se mi vrylo, jak mi vysvětloval, že občas se prostě bez racionálního důvodu částice pevné hmoty rozhodnou, že již nebudou držet pospolu, pustí se jedna druhé a předmět se rozpadne. Říká se tomu únava materiálu.
 
Znáte to – šílenství březnových daňových přiznání. Každý rok si říkám, že už to dělat nebudu, že se na ty dostihy mám moc ráda. A přece zas a znova v předjaří nazuji pomyslné tretry, zakleknu do startovacích bloků a vystřelím jako šipka k jedinému cíli, prvnímu dubnovému dni – termínu pro podání daňových přiznání.
 
V naší kanceláři pracujeme pro klienty od větších firem až po drobné živnostníky. Jsou to právě přiznání těch drobných, která jdou v této první vlně.
 
Miluji na té práci skutečnost, že se s mnohými z nich setkávám vždy pouze jednou za rok. Jsou to setkání plná očekávání i strachu, nabobtnalá stresem a nedočkavostí. A přece, za ta léta se už důvěrně známe a já vyposlechnu jejich radosti i strasti, kolik se narodilo nových dětí, kdo umřel, jak se komu daří či nedaří, kdo s kým kamarádí a kdo už koho nechce ani vidět. No, mohl by z toho být obstojný časosběrný dokument.
 
Jak se však můj sprint blíží do cílové rovinky, trpělivosti ubývá a únava se zvětšuje. Sloupečky evidenčních tabulek mění barvy podle míry dokončení práce. Pak je najednou konec – apríl je tu a směje se mi do tváře: „Vidíš, holka, zase se to nějak stihlo. Závod je doběhnut, endorfiny vyprchaly, olízej si rány a změř své vyčerpání.“

Letos jsem zůstala ležet na cílové pásce

Letos jsem doběhla a zůstala ležet na cílové pásce. Bolely mě žíly na rukou i nohou a moji nebohou mysl by mi mohli závidět všichni adepti duchovních nauk, kteří usilují meditacemi o zastavení myšlenek – prostě odmítla dál přemýšlet a naprosto zarputile ztichla.
 
Nicméně život kolem běžel dál a další práce se přede mnou začala nelítostně vrstvit. V evidenci mi zůstávali drobnější klienti, kteří sice měli přiznání i přehledy na pojišťovny takřka hotové, ale mají se mnou podepsanou generální plnou moc, takže nebylo kam spěchat. Zavolala jsem jednomu z nich a domluvila si schůzku na pátek 4. 4. 2014.
 
Ten den svítilo slunce, ale jeho paprsky mě nedokázaly dostatečně probrat a já se těšila na ranní kávu, abych byla schopná fungovat. Zazvonila jsem a moje asistentka mi se zářivým úsměvem hned ve dveřích oznámila, že už mě vyhlíží, že tu na mě někdo čeká. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, to bude průšvih! Adrenalin se mi vlil do žil a já vlétla do kanceláře. Seděl tam na židli hned u vchodu a v ruce třímal hrnek s horkou vonící kávou.
 
Mlsně jsem pohlédla na nápoj v jeho rukou a neschopna jiné reakce, melodramaticky a s notnou dávkou emocí jsem na něj vychrlila, ať se nezlobí, ale že jsem na něj úplně zapomněla. Chudák se snažil mírnit můj vodopád omluv a říkal, že to nevadí, že přijde jindy.
 
Moje oči se z hrnku stočily na stůl před něj, kde leželo daňové přiznání i s přehledy a já radostně vykřikla: „Ale ne, já na vás nezapomněla, podívejte, tady to mám, vidíte, jak je to hrozné období, ani si neuvědomuji, kdy jsem ty papíry připravila.“

Nastal fyzikální úkaz – únava materiálu

Začala jsem mu vehementně vysvětlovat, jak se to s jeho daněmi má a nutit ho do podpisů jednotlivých formulářů. Srdce se mi pomalu z krku vracelo zpět do hrudi a já začínala cítit pevnou půdu pod nohama. Vzhledem k tomu, že pánovi vycházely přeplatky, poprosila jsem ho, aby si zkontroloval číslo účtu na žádostech. Zadíval se na papíry a pronesl: „To není moje číslo účtu.“
 
Mé srdce opět putovalo k ohryzku a já začala pobíhat po kanceláři a nutit moje nebohé zaměstnankyně, aby okamžitě našly to správné číslo účtu, protože je nutné to okamžitě opravit. Vykřikovala jsem, jaká že to je ostuda a sypala si před pánem popel na hlavu.
 
Mladičká kolegyně konečně po pro mě dlouhých několika vteřinách doběhla s bankovním výpisem, ale v tu chvíli klient otočil daňové přiznání zpět na první stránku, zadíval se na ni a lakonicky prohlásil: „To není moje jméno.“
 
Moje mysl se opět pulzně zastavila a já, neschopna slov, se ramenem ztěžka opřela o dřevěná futra a nevěřícně zírala na formulář v jeho ruce. Jak jsem si ho mohla splést s někým jiným a nutit mu cizí papíry, vždyť se známe již tolik let?
 
A pak mi to v okamžení došlo – v mém mozku nastal fyzikální úkaz – únava materiálu. Příslušné paměťové spoje to prostě přestalo bavit a rozhodly se, že si se mnou zahrají tohle nelítostné divadlo.