Zda je výhodnější být zaměstnaný, nebo podnikat, nelze jednoznačně říci. Vše má své pro a proti a tyto klady a zápory lze těžko porovnávat. Můžeme porovnat jednotlivé odvody pomocí výpočtů, ale některé faktory lze penězi jen těžko vyčíslit.
 
Zaměstnanci mají oproti podnikatelům určitou právní ochranu dle zákoníku práce. Mají určenou maximální pracovní dobu, přestávky na odpočinek, příplatky za přesčasy a práci o víkendech a ve svátcích, nárok na placenou dovolenou minimálně čtyři týdny ročně, nárok na nemocenskou, kterou jim první dva týdny platí zaměstnavatel na své náklady, pak teprve stát, nárok na odškodnění v případě pracovního úrazu nebo nemoci z povolání či nárok na ošetřovné člena rodiny po dobu devíti kalendářních dnů.
 
Kdežto podnikatel první dva týdny nemoci nedostane vůbec nic, od třetího týdne je placený státem, ale pouze v případě, že si platí dobrovolné nemocenské pojištění. V případě úrazu má nárok na odškodnění pouze tehdy, když si platí komerční pojištění. Na placenou dovolenou může zapomenout úplně.
 
Podnikatel si ale sám může určit, kdy bude pracovat, kdy si udělá volno a jak dlouho, nemusí nikoho poslouchat, je, jak se říká, pánem svého času. Zaměstnanec oproti tomu musí plnit zadané úkoly, musí dodržovat rozvrh pracovní doby, práci musí vykonávat sám, nemůže za sebe poslat například zástupce, nemůže si vybrat, co bude dělat a co ne.
 
Podnikatel si může určit, kterou zakázku přijme a kterou odmítne. Na druhou stranu si ale musí umět zajistit potřebný objem zakázek, za které nese zodpovědnost a riziko, za svá podnikatelská rozhodnutí ručí celým svým majetkem. Navíc musí neustále sledovat změny v oblasti daní, sociálního a zdravotního pojištění. Musí vést účetnictví, resp. daňovou evidenci, vykonávat různé administrativní činnosti apod. Nebo si na tyto činnosti může najmout účetní, což pro něj představuje ale další náklady.
 
Podnikatel si také musí na rozdíl od zaměstnance sám a na vlastní náklady pořídit pracovní pomůcky a nářadí, případně vozidlo. Pokud je nemocný, nebo z nějakého jiného důvodu nemůže vykonávat podnikatelskou činnost, nemá žádný příjem, stejně tak nemá příjem v případě, že si nezajistí dostatek zakázek.
 
Kdežto zaměstnanec má nárok na mzdu, i když pro něj jeho zaměstnavatel není schopen zajistit práci. Zaměstnanec má navíc větší jistotu, že dostane peníze na účet včas, než podnikatel, který musí čekat na proplacení faktur.
 
Zaměstnanci mají sice zákonem zajištěnou minimální mzdu, ale mnoho kvalifikovaných pracovníků není dostatečně oceněno. Většina podniků se bez zaměstnanců neobejde a jsou nejdůležitější složkou podniku. Je proto potřeba je patřičně ohodnotit, ne jen mzdou, ale i jinými zaměstnaneckými benefity (např. příspěvky na dovolenou, stravenky, příspěvky na penzijní připojištění atp.).

Sami zaměstnanci si mnohdy neuvědomují, kolik jejich mzda zaměstnavatele ve skutečnosti stojí. Podívejme se na příklad.
 
Zaměstnanec má hrubou mzdu: 25 000 Kč
Zaměstnavatel z této částky odvede sociální a zdravotní pojištění ve výši: 8 500 Kč
Čistá mzda zaměstnance činí: 19 295 Kč
Náklady zaměstnavatele činí: 33 500 Kč
Okresní správa sociálního zabezpečení dostane: 7 875 Kč
Zdravotní pojišťovna dostane: 3 375 Kč
Finanční úřad dostane: 2 955 Kč
Celkem tedy ze mzdy odejde: 14 205 Kč
 
Níže si popíšeme jednotlivé výpočty detailněji.

Daň z příjmů u zaměstnance

Sazba daně z příjmů fyzických osob činí u zaměstnanců i podnikatelů 15 %. Základem daně u zaměstnanců je tzv. superhrubá mzda. To je hrubá mzda plus sociální a zdravotní pojištění, které platí zaměstnavatel za zaměstnance (9 % zdravotní pojištění a 25 % sociální pojištění – to je včetně 2,3 % na nemocenské pojištění). Zaměstnanec tedy zdaní také příjem, který fyzicky nedostane.
 
Na výše uvedeném příkladu, kde hrubá mzda činí 25 000 Kč, by tedy superhrubá mzda byla 33 500 Kč, z toho 15% daň 5 025 Kč. Uplatníme slevu na dani na poplatníka 2 070 Kč a vyjde nám konečná záloha na daň 2 955 Kč. Zaměstnanci platí ze své měsíční mzdy pouze zálohu na daň, konečné vyúčtování daně jim provede zaměstnavatel nebo si po ukončení roku podají sami daňové přiznání.

Daň z příjmů u OSVČ

Sazba daně z příjmů u podnikatelů činí také 15 %, ovšem se základem daně to není tak jednoduché. Základ daně se určuje až po ukončení daňového období (roku). Vychází se buď z hospodářského výsledku zjištěného z účetnictví, nebo z rozdílu mezi příjmy a výdaji zjištěnými z daňové evidence, nebo z rozdílu mezi příjmy a paušálními výdaji.
 
Ve většině případů si podnikatel může vybrat, který způsob si zvolí. Paušální výdaje jsou sice nejjednodušší a mnohdy i nejvýhodnější, mají však jedno velké minus. Nelze si pak uplatnit daňové zvýhodnění na děti nebo na manželku, kdežto zaměstnanec si tato zvýhodnění může uplatnit vždy, pokud si vydělá alespoň polovinu minimální mzdy (v roce 2015 aspoň 4 600 Kč).
 
Pokud si například OSVČ řemeslník vydělá průměrně již zmiňovaných 25 000 Kč měsíčně, ročně tedy 300 000 Kč, použije paušální výdaj 80 % (to je 240 000 Kč), zdaní rozdíl – tedy 60 000 Kč. Z této částky vyjde daň 9 000 Kč, po odečtení základní slevy na dani na poplatníka 24 840 Kč je konečná daňová povinnost nulová.
 
V tomto případě by byl podnikatel OSVČ oproti zaměstnanci ve značné výhodě. Otázkou však je, jaké byly jeho skutečně vynaložené náklady, které zaměstnanec platit nemusí, například náklady na materiál, pracovní pomůcky, automobil, případně zaměstnance. Navíc v tomto případě by si podnikatel nemohl uplatnit případnou slevu na dani na manželku nebo daňové zvýhodnění na děti. Zaměstnanec by zde byl tedy ve výhodě.

Sociální pojištění u zaměstnance

U zaměstnanců je sociální pojištění placeno „nadvakrát“. Jednu část platí zaměstnavatel ze svých nákladů a druhou část strhává zaměstnanci ze mzdy. V obou případech se vychází z hrubé mzdy. Zaměstnavatel platí pojištění ve výši 25 % hrubé mzdy zaměstnance, v našem případě 25 % z 25 000 Kč činí 6 250 Kč. Zaměstnanec platí pojistné ve výši 6,5 % ze své hrubé mzdy, tedy 1 625 Kč.
 
Celkem je tedy za zaměstnance na sociálním pojištění zaplaceno 31,5 % z hrubé mzdy, tj. 7 875 Kč.

Sociální pojištění u OSVČ

OSVČ platí sociální pojištění ve výši 29,2 % z poloviny daňového základu. Platí si ho však celé sám a navíc toto zaplacené pojištění není daňovým nákladem podnikatele. Vychází se z daňového základu uvedeného v daňovém přiznání (jak bylo uvedeno výše – zjištěný z účetnictví, daňové evidence nebo pomocí paušálních výdajů).
 
Z výše uvedeného příkladu, kde je roční příjem podnikatele 300 000 Kč a daňový základ 60 000 Kč, by tedy základ pro výpočet sociálního pojištění činil 30 000 Kč (polovina), z toho 29,2 % je 8 760 Kč.
 
Tak jednoduché to však není. Pokud je samostatná výdělečná činnost (podnikání) hlavní činností, musí OSVČ platit alespoň minimální pojištění – pro rok 2015 je to 1 943 Kč měsíčně. Pokud je vypočtené pojistné vyšší, musí OSVČ platit vypočtenou částku. Jestliže chce být podnikatel navíc nemocensky pojištěn, musí si ještě platit dobrovolné nemocenské pojištění.

Zdravotní pojištění u zaměstnance

Zdravotní pojištění platí stejně jako sociální pojištění jak zaměstnanec, tak i zaměstnavatel. Zaměstnavatel platí zdravotní pojištění ve výši 9 % hrubé mzdy zaměstnance a zaměstnanec platí 4,5 %, celkem tedy 13,5 %.
 
V našem případě to vychází pro zaměstnavatele 2 250 Kč (9 % z 25 000 Kč) a 1 125 Kč pro zaměstnance (4,5 % z 25 000 Kč). Celkem tedy zdravotní pojišťovna obdrží částku 3 375 Kč.
 
V případě, kdy zaměstnanec nedosahuje minimální mzdy (např. je zaměstnán na částečný úvazek), strhává mu zaměstnavatel zdravotní pojištění do minima, to je 13,5 % z minimální mzdy, tedy 13,5 % z 9 200 Kč = 1 242 Kč.

Zdravotní pojištění u OSVČ

OSVČ platí zdravotní pojištění opět z poloviny svého daňového základu. Sazba je stejná jako u zaměstnanců – 13,5 %. Stejně jako u sociálního pojištění platí i zde minimální měsíční pojistné, u zdravotního pojištění je to v letošním roce 1 797 Kč za měsíc.
 
V našem případě by tedy živnostník opět musel platit minimální zálohy, přestože výpočet byl nižší (13,5 % z 30 000 Kč je 4 050 Kč). Pokud by vypočtená částka byla vyšší, platil by podnikatel vypočtené pojistné.

Shrnutí

Tab.: Shrnutí odvodů zaměstnance a OSVČ
 

Co se týče odvodů, můžeme říct, že za zaměstnance je odvedeno více peněz než za podnikatele. Z „vlastní kapsy“ však nejvíce zaplatí zaměstnavatel za své zaměstnance. Druhý v pořadí je podnikatel a nejméně zaplatí sám zaměstnanec, vezmeme-li v potaz slevy na daních a nezdanitelné položky (sleva na dani na manželku, daňová zvýhodnění na děti, zaplacené penzijní připojištění, životní pojištění, zaplacené úroky z hypoték na bydlení, dary apod.).

Související články:
Jak začít podnikat jako OSVČ?
Porovnání podnikání OSVČ a „eseróčka“