Obecně se dá říci, že zaměstnanecké benefity jsou ve většině současných českých firem dnes již standardem. Slouží k motivaci zaměstnanců a k budování jejich dobrých vztahů se zaměstnavatelem. Nejdůležitější složkou odměňování zaměstnanců je pochopitelně mzda, nicméně zaměstnanecké benefity rovněž hrají velkou roli. A to zejména v dnešní době, kdy je na trhu práce doslova „rvačka“ o zaměstnance.

Příspěvky na oděvy zaměstnanců a ošatné jsou zvláštní a specifická oblast a v praxi dochází k mnoha otázkám a sporům. Příkladem je průlomový verdikt Ústavního soudu z roku 2013, který vyhověl stížnosti Jiřího Šimáně, jednoho z nejbohatších českých podnikatelů, spoluvlastnícího mimo jiné společnosti Unimex Group či Travel Service. Spor se týkal právě ošatného zaměstnanců společnosti Unimex.

Šlo o to, že společnost Unimex nezaúčtovala do základu daně příspěvek na ošatné, přičemž však svým zaměstnancům poskytovala paušální částky na ošatné, které ve své vnitropodnikové směrnici nazývala stejnokrojem.

Společnost trvala na stanovisku, že nešlo o příspěvek na ošatné, tedy reprezentativní oděv, nýbrž o paušální náhradu na pořízení pracovního oblečení. Vnitřní účetní směrnice nařizovala zaměstnancům Unimexu jednotné oblečení, jednalo se o bílá trička s límečkem a dlouhé kalhoty. Potíž však byla v tom, že stejné oblečení si mohli zaměstnanci zakoupit v běžném obchodě a ještě k tomu se dalo toto oblečení nosit i mimo práci.

A právě to bylo předmětem sporu. Podle státních orgánů totiž nešlo o oblečení, které by se dalo považovat za pracovní stejnokroj. Unimex přispíval svým zaměstnancům určitý obnos, který měl však být podle původního tvrzení soudu zahrnut do vyměřovacího základu pro výpočet pojištění za zaměstnance.

Otázka tedy zněla, zda tyto měsíční paušální platby na ošatné měly být předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti či nikoliv, a měly tak současně vstupovat do vyměřovacího základu pro pojistné na veřejnoprávní pojištění. Z toho důvodu chtěl stát po společnosti Unimex doplatit na pojistném za sociální zabezpečení velkou částku.

Ústavní soud dal nakonec za pravdu společnosti UNIMEX a zhodnotil rozhodnutí předchozího soudu jako příliš přísné a formalistické. Na tomto případu je vidět, jak je tato problematika sporná.

Podívejme se nyní na celou problematiku z pohledu zákona o daních z příjmů (dále jen „ZDP“). ZDP jasně vymezuje, které příjmy nejsou předmětem daně ze závislé činnosti podle § 6. Jedná se o:

• osobní ochranné pracovní prostředky,
• pracovní oděvy a obuv,
• mycí, čisticí a dezinfekční prostředky,
• náklady na udržování osobních ochranných a pracovních prostředků,
• náklady na pořízení stejnokrojů a pracovního oblečení určené zaměstnavatelem pro výkon zaměstnání,
• příspěvky na udržování těchto oděvů.

V praxi může jít buď o věcné plnění ve formě oděvů, nebo peněžité plnění ve formě příspěvku. Podle stanoviska Ministerstva financí nesmí být takový pracovní oděv zaměnitelný s běžným občanským oděvem.

Pokud jde o peněžité příspěvky na údržbu oděvů, může trvat Finanční správa na zdůvodnění jejich výše. Za „pracovní oblečení“ je považováno jednotné pracovní oblečení zaměstnanců, pokud plní reklamní, propagační, ochranné a organizační účely.

Nemělo by tedy být zaměnitelné s běžným civilním oblekem, ale naopak by mělo být opatřeno viditelnými identifikačními znaky zaměstnavatele, např. firemním logem apod. Důležitým předpokladem také je, že zaměstnavatel stanoví ve vnitřním předpisu či kolektivní smlouvě povinnost zaměstnance povinnost používat pracovní oblečení jen a pouze při výkonu práce.

Co se týče příspěvku na pracovní oblečení, jedná se ze strany zaměstnavatele o daňově uznatelný výdaj, včetně výdajů na údržbu tohoto oblečení. Z pohledu zaměstnance pak jde o plnění, jež není předmětem daně a nepodléhá odvodu sociálního a zdravotního pojištění.

Opačným případem je pak finanční příspěvek na ošatné, které je zaměstnanci zdaněno daní ze závislé činnosti v jeho mzdě.

Lze přispět na pracovní oděv paušálem?

Další možností jak přispět zaměstnanci na oděv, je paušální úhrada výdajů. Zákoník práce umožňuje mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem sjednat výši a způsob poskytování některých náhrad paušální částkou. Jde zejména o náhrady osobních ochranných prostředků, pracovních prostředků či pracovního oblečení. Dále lze paušální náhrady poskytovat rovněž za opotřebení pracovního nářadí či zařízení a předmětů potřebných pro výkon práce.

Z pohledu ZDP jsou tyto výdaje daňově uznatelné, pokud jsou prokázané do výše paušálu stanoveného zvláštními právními předpisy či do výše paušálu uvedeného v kolektivní smlouvě, ve vnitropodnikové směrnici zaměstnavatele, v pracovní či jiné smlouvě. V takovém případě se ze strany zaměstnance jedná o příjem nepodléhající dani z příjmů, který je pro zaměstnavatele daňově uplatnitelný.

Pokud by však došlo k překročení výše paušálu, jednalo by se z pohledu zaměstnavatele o daňově neúčinný výdaj a hovořili bychom o tzv. nadlimitních paušálech, kdy není prokázána a kalkulací doložena jejich skutečná výše.

Přesuňme se nyní od teorie opět k praxi. Co se týče výše zmiňovaného sporu společnosti UNIMEX se státem, tak Nejvyšší správní soud ve svém původním rozsudku definoval pojem stejnokroj jako „jednotné pracovní oblečení zaměstnanců, které by však určitě mělo být nezaměnitelné s občanským nebo společenským oděvem a také s jednotným pracovním oblečením jiného subjektu.

Mělo by vykazovat určité nezaměnitelné identifikační a individualizační znaky zaměstnavatele (např. logo), z nichž by bylo pro třetí osoby bez větších obtíží rozpoznatelné, že se jedná o jednotné pracovní oblečení (stejnokroj). Za další nezbytný znak stejnokroje považuje Nejvyšší správní soud skutečnost, že je užíván výlučně k pracovním účelům a pracovnímu využití“.

A co říká zákon? Pokud jsou zaměstnavatelem poskytnuty stejnokroje či pracovní oblečení, není jejich hodnota příjmem podle § 6 ZDP. Ale pozor, slovo hodnota je v tomto případě vztaženo pouze na nepeněžní plnění, tj. pro případy, kdy je pracovní oblečení poskytnuto v nepeněžní podobě.

V osvobozujícím verdiktu soudu je konstatováno, že pravým účelem interní směrnice bylo nastavení pravidel pro vyplácení paušálních částek, ze kterých by si zaměstnanci mohli nakupovat oblečení vyžadované pro výkon zaměstnání, a nejednalo se tedy o poskytnutí stejnokroje v nepeněžní formě. A to i přesto, že zaměstnavatel ve své vnitropodnikové směrnici poněkud nešťastně nazval toto oblečení právě stejnokrojem.