Když zaměstnanec použije svůj majetek k výkonu práce, náleží mu náhrada za opotřebení oné věci, která se již dále nezdaňuje. Jak na toto téma pohlíží oblast pracovního práva? Má na náhrady nárok zaměstnanec pracující na tzv. home office?
Asi nikdo neplatí rád daně z příjmů – ať už jde o řemeslníka, paní pokladní, nebo nadnárodní korporaci – každý to vnímá osobně jako příslovečné tahání peněz z vlastní kapsy. Ještě tristnější situace nastává, když dani podléhá příjem, který poplatníci nevnímají jako výdělek, zisk, anebo nějaké jiné reálné ekonomické navýšení svého majetku.
Proto přeci jen „raději“ zdaňujeme třeba příjem z obchodování s akciemi, který máme tzv. na přilepšenou, nežli z prodeje bytu, kde peníze obvykle obratem využijeme k financování nového bydlení. Na to do jisté míry dbá také zákon o daních z příjmů (dále jen „ZDP“) a vylučuje ze zdanění některé „příjmy“, které efektivně nezvyšují hodnotu majetku poplatníka, ale například pouze nahrazují jeho úbytek.
Příklad – Proč by se náhrada za opotřebení majetku zaměstnance neměla zdaňovat?
„Když dva dělají totéž, není to vždy totéž.“ Pro ilustraci tématu si představme dva stejně zručné bratry Adama a Bedřicha, kteří si zvolili práci opraváře automobilů. Tuto profesi vykonává odvážnější Adam formou vlastní podnikatelské činnosti (OSVČ), zatímco Bedřich coby zaměstnanec autoservisu.
Jelikož je v této branži značná konkurence, jsou hodinové příjmy opravářů aut obdobné, přičemž Bedřich musí z principu dostat méně o zisk zaměstnavatele, který by mu jinak nedal práci. Nás ovšem bude více zajímat zásadní daňový rozdíl příjmů oněch bratrů.
Zatímco živnostník pan Adam si může uplatnit související daňové výdaje, tak zaměstnanec Bedřich nikoliv. Což je oprávněné, jelikož Adam si dílnu pořídil, vybavil a provozuje za vlastní nebo zapůjčené peníze, zatímco Bedřich takzvaně přišel k hotovému a „pouze“ pracuje, nestará se o investice ani o provozní výlohy.
Jednou v pátek se však porouchala firemní vrtačka jak v dílně Adama, tak i v práci Bedřicha. Naštěstí měli oba v autě svou soukromou „rodinnou“ vrtačku, protože odpoledne jedou kutit na své chatičky. A tak pro opravu auta zákazníka oba využili své soukromé vrtačky.
Živnostník Adam pracuje sám na sebe a je vlastníkem jak své pokažené firemní vrtačky, tak i té „rodinné“, jelikož tuto ale nezahrnul do obchodního majetku, nemůže si daňově uplatnit ani část výdajů za její pořízení. Naproti tomu soukromá vrtačka pana Bedřicha není majetkem jeho zaměstnavatele, který jejím využitím zadarmo vydělává na úkor výdajů dotyčného zaměstnance, jež před časem vynaložil na koupi vrtačky.
Každé použití vrtačky přitom více či méně připívá k jejímu opotřebení, kvůli němuž ji bude posléze třeba opravit nebo vyměnit. Aby zaměstnavatelé nezneužívali této vstřícnosti zaměstnanců, ukládá jim zákoník práce (dále jen „ZP“) poskytovat za využití majetku zaměstnanců adekvátní peněžní náhrady. Za zmíněné použití soukromé vrtačky dostal pan Bedřich od zaměstnavatele náhradu 200 Kč denně. O jaký příjem se jedná?
Není pochyb o tom, že jde o příjem související s výkonem jeho zaměstnání, a proto spadá mezi příjmy ze závislé činnosti, jak uvádí § 6 odst. 1 písm. d) ZDP. Bylo by však spravedlivé zdaňovat tento Bedřichův příjem? Vždyť mu nijak nenavýšil majetek, pouze nahradil jeho úbytek – opotřebení rodinné vrtačky.
Pro větší názornost si představme, že by si 1. srpna koupil za 4 000 Kč soukromou „hobby“ vrtačku. Načež by ji využíval intenzivně jen v zaměstnání, a tím by ji třeba již po dvaceti dnech zničil. Od zaměstnavatele obdrží dohodnutých 200 Kč za každý pracovní den používání své vrtačky, takže za srpen si takto přilepší podle výplatní pásky o hezké 4 000 Kč.
Pokud by tuto náhradu za opotřebení měl zdanit, pak by na svou vstřícnost doplatil – nejenže by neměl vrtačku, ale ani ony celé 4 000 Kč, které měl před její koupí. Ekonomicky si tak evidentně nepolepšil a zdanění přijaté náhrady za opotřebení soukromé vrtačky zaměstnance by nebylo „spravedlivou“ daní ze zvýšení jeho majetku.
Náhrada za opotřebení majetku zaměstnance v pracovním právu
Práce zaměstnance slouží především potřebám jeho zaměstnavatele, přičemž i v těchto právních vztazích platí tradiční rčení: „Kdo poroučí, ten platí.“ Což pregnantně stanoví § 2 odst. 2 ZP, podle kterého se musí závislá práce vykonávat na náklady zaměstnavatele.
Jestliže předmětné náklady, respektive výdaje – ať už peněžní, nebo nepeněžní – za zaměstnavatele vynaložil zaměstnanec, pak je zaměstnavatel povinen mu je plně nahradit, jinak by se obohatil na jeho účet. Na to navazuje § 151 ZP, podle kterého je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce, a to v rozsahu a za podmínek stanovených v této (sedmé) části zákoníku práce nazvané „Náhrada výdajů v souvislosti s výkonem práce“.
Dále se tato sedmá část ZP podrobně zabývá převážně náhradami cestovních výdajů (stravné, jízdné, nocležné apod.) a jen její poslední § 190 pamatuje na náhradu za opotřebení vlastního nářadí, zařízení a předmětů potřebných pro výkon práce:
- (1) „Sjedná-li zaměstnavatel, popřípadě vnitřním předpisem stanoví nebo individuálně písemně určí podmínky, výši a způsob poskytnutí náhrad za opotřebení vlastního nářadí, zařízení nebo jiných předmětů potřebných k výkonu práce zaměstnance, poskytuje mu tuto náhradu za dohodnutých, stanovených nebo určených podmínek.“
- (2) „Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na používání motorového vozidla, u kterého se poskytování náhrad řídí § 157 až 160.“
Z prvního odstavce spolu s § 2 odst. 1 (závislá práce je vykonávána podle pokynů zaměstnavatele) a § 2 odst. 2 ZP (ad výše na náklady zaměstnavatele) vyplývá, že zaměstnavatel musí poskytovat zaměstnanci náhrady za opotřebení jeho hmotného movitého majetku, který podle pokynů zaměstnavatele využívá při práci.
Výjimka v druhém odstavci se týká motorových vozidel, u nichž se náhrady za opotřebení řídí speciální právní úpravou jízdních cestovních náhrad – základní náhrada za použití vozidla (tzv. kilometrovné, u osobních aut činí 4,10 Kč/km) a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu (ve výši prokázané dokladem o jejím nákupu, jinak dle vyhlášky o průměrné ceně pohonných hmot); čímž se více zabývat nebudeme.
Jakých osobních věcí (majetku) zaměstnanců se v praxi mohou tyto náhrady za opotřebení týkat? Obecně všech jejich movitých věcí, které používají pro výkon závislé práce, ať už soustavně, nebo příležitostně. Není až tak významné, z jakého důvodu zaměstnavatel využívá majetek zaměstnance, a nikoli svůj vlastní nebo najatý (třeba jej má v opravě nebo využívá jen zřídka a nevyplatila by se koupě ani nájem anebo je pracovník zvyklý na své nářadí atd.).
Podstatné ovšem je, aby s použitím majetku zaměstnance zaměstnavatel souhlasil, nemůže jít o jednostrannou volbu zaměstnance, který by si takto chtěl náhradami vylepšit výplatu. Závislá práce je totiž zásadně vykonávána podle pokynů zaměstnavatele, a nikoli zaměstnance, což ale na straně druhé nevylučuje aktivní roli zaměstnance, který svůj majetek pro potřeby závislé práce zaměstnavateli nabídne.
Konkrétních příkladů najdeme bezpočet, přičemž je nasnadě, že největší rozsah se bude týkat případů, kdy zaměstnanec – samozřejmě se souhlasem zaměstnavatele – pro něj pracuje u sebe doma (tzv. home office):
- motorová pila zedníka, kterou využije na stavbě jen výjimečně, a tak ji nemusí kupovat jeho zaměstnavatel,
- sada kvalitního ručního nářadí, se kterou se technikovi servisu domácích elektrospotřebičů lépe pracuje,
- stolní počítač nebo notebook včetně příslušenství, které „ajťák“ využívá při výkonu práce u něj doma,
- odborné publikace týkající se pracovní náplně účetní nebo právníka, případně lékaře, ekonoma a dalších,
- záložní druhý mobilní telefon, na kterém musí být pracovník pro šéfa, dispečera nebo zákazníka kdykoli zastihnout,
- pracovní stůl, židle, lampa, knihovna, případně trezor atd. využívané při práci pro zaměstnavatele doma atd.
Zákoník práce ad výše stanoví několik předpokladů pro poskytování náhrad za opotřebení majetku zaměstnanců. Podmínky, výše a způsob poskytnutí náhrad musí být:
- dohodnuté mezi zaměstnavatelem a dotyčným zaměstnancem nebo
- stanoveny vnitřním předpisem anebo
- individuálně určeny zaměstnavatelem.
Příklad – Náhrady za opotřebení majetku při práci doma
Paní Lenka je překladatelkou firmy ABC, s. r. o., a protože má lepší podmínky pro práci doma, dohodla se se zaměstnavatelem na tom, že dva pracovní dny v týdnu bude pracovat doma na vlastním počítači. Současně byly sjednány náhrady za opotřebení vlastního majetku paní Lenky využívaného pro výkon práce následovně:
- za počítač včetně software, monitoru, klávesnice, myši a tiskárny činí náhrada 100 Kč za den,
- za pracovní stůl, židli, stolní lampu a překladatelské slovníky byla dohodnuta náhrada 50 Kč za den,
- v tyto dny je paní Lenka k zastižení pouze na svém mobilním telefonu, za který činí náhrada 50 Kč za den.
Zaměstnankyně si tak měsíčně finančně polepší o 200 Kč za den × dva dny v týdnu × čtyři týdny = 1 600 Kč.
Související článek:
Náhrady za opotřebení majetku v daních
Zanechte komentář
Pro přidání komentáře se přihlaste.