Podle zákona je v České republice (dále jen „ČR“) povinen každý občan s trvalým pobytem na jejím území být zdravotně pojištěný. Podle tohoto klíče tedy můžeme rozdělit cizince žijící v ČR do několika skupin:

• cizinci s trvalým pobytem v ČR,
• občané ze zemí EU a některých dalších států,
• osoby bez povolení k trvalému pobytu v ČR a
• zvláštní případy.

Cizinci s trvalým pobytem v ČR

Podle výše uvedeného je zřejmé, že cizinci s trvalým pobytem v ČR jsou zdravotně pojištěni. Musí být ale splněna podmínka, že cizinec nepodléhá právním předpisům jiných států EU/EHP/Švýcarska. Zdravotní pojištění těchto osob vzniká právě získáním trvalého pobytu na území ČR a zaniká úmrtím pojištěnce, případně jeho prohlášením za mrtvého nebo ukončením trvalého pobytu na našem území.

Osoby ze zahraničí s trvalým pobytem na území ČR mají v oblasti veřejného zdravotního pojištění stejná práva a povinnosti jako občané ČR a jsou zdravotně pojištěny podle zákona.

Občané ze zemí EU a některých dalších států

Od 1. května 2010 platí nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 a prováděcí nařízení č. 987/2009, podle kterých postupují členské státy EU, přičemž od roku 2012 jsou tato nařízení platná i vůči občanům ze Švýcarska, Norska, Islandu a Lichtenštejnska.

Podle těchto nařízení platí, že pojištěnci zdravotního pojištění ze zemí, které uvedeme níže, mají v ČR nárok na poskytnutí nezbytné zdravotní péče, aby se nemuseli vracet domů dříve, než zamýšleli nebo než jsou schopni. Pro tuto skupinu pojištěnců (týká se zejména turistů a studentů) platí, že by měli v České republice čerpat hrazené služby ve zdravotnických zařízeních financovaných z veřejných zdrojů.

Při čerpání nezbytné zdravotní péče jsou občané těchto států povinni prokázat se plastovým Evropským průkazem zdravotního pojištění, případně papírovým potvrzením nahrazujícím dočasně Evropský průkaz zdravotního pojištění.

Nárok na poskytnutí nezbytné zdravotní péče mají v ČR pojištěnci Belgie, Bulharska, Dánska, Estonska, Finska, Francie, Chorvatska, Irska, Islandu, Itálie, Kypru, Lichtenštejnska, Litvy, Lotyšska, Lucemburska, Maďarska, Malty, Německa, Nizozemska, Norska, Polska, Portugalska, Rakouska, Rumunska, Řecka, Slovenska, Slovinska, Španělska, Švédska a Švýcarska.

Dříve byla ve výčtu zemí uvedena rovněž Velká Británie, ale s ohledem na brexit je otázkou, jaké smlouvy a jaká nařízení Velká Británie do budoucna v tomto ohledu přijme.

Osoby bez povolení k trvalému pobytu v ČR

Pokud se jedná o cizince ze zemí mimo EU/EHP/Švýcarska, který nemá trvalý pobyt na území ČR, může být účasten veřejného zdravotního pojištění ze zákona jakožto zaměstnanec, pokud má jeho zaměstnavatel sídlo nebo trvalý pobyt na území České republiky.

Další možností je, že cizinec pochází ze státu, se kterým má ČR uzavřenou mezinárodní smlouvu o sociálním zabezpečení upravující i oblast zdravotního pojištění. Takové smlouvy se týkají občanů Albánie, Izraele, USA, Japonska, Srbska, Černé Hory, Makedonie, Tunisu a Turecka.

Cizinec z těchto zemí, vyjma Izraele, se na základě těchto smluv stává účastníkem českého systému veřejného zdravotního pojištění a naopak. Musí se ale jednat o zaměstnance či podnikatele v ČR.

Pokud se jedná o občany Izraele, platí obdobný princip, avšak zde se smlouva aplikuje pouze na občany ČR a dané země, nikoliv všechny pojištěnce. Nutno podotknout, že tato ujednání neplatí pro turistické pobyty včetně studia.

Zvláštní případy

Existuje ještě zvláštní skupina cizinců, pro které jsou stanoveny výjimky. Ti jsou pak považováni za cizince s povoleným trvalým pobytem.

Jde například o azylanty a azylantky po dobu platnosti rozhodnutí o udělení azylu a jim narozené děti, cizince svěřené do náhradní výchovy (pokud alespoň jednou z osob, jíž je cizinec svěřen, je osoba s trvalým pobytem na území ĆR), děti cizinců s trvalým pobytem v ČR, cizince požívající dočasné ochrany, cizince s uděleným vízem k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu a cizince s udělením povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu.

Pro zajímavost uveďme, co si představit pod pojmem „strpění pobytu“. ČR jedná o novelizaci zákona o azylu, přičemž by měl být zaveden tzv. institut strpění cizinců ze třetích zemí.

ČR tak reaguje na rozhodnutí Soudního dvora EU, podle kterého se i cizinci, jenž není hoden azylu, musí přiznat práva uprchlíka a není možné jej vyhostit. Ač například představuje nebezpečí pro stát, nebo byl dokonce odsouzen pro závažný zločin. Jedná se o velmi výbušné téma napříč veřejností, které by ale vydalo na samostatný článek.